Úsilí o reformu kalendáře

Základem počítání času v křesťanském středověku byl kalendář římský ve formě, kterou mu dal roku 46 před Kristem Julius Caesar, podle něhož zve se kalendářem Julianským. Caesar předpokládal, že rok slunečný má 365¼ dne a sestrojil kruh čtyř let, z nichž pokaždé první měl býti rokem přestupným o 366 dnech, následující tři pak lety obyčejnými po 365 dnech. Rok dělil se na 12 měsíců, z nichž každý dostal ten počet dní, který mají posud. Den přestupný přidával se v únoru po svátku terminálií a rovná se našemu 24. únoru. Následkem tohoto převzetí kalendáře římského svátek sv. Matěje v letech obyčejných připadající na 24. únor, slaví se v letech přestupných 25. února.

K účelům církevním přizpůsoben byl kalendář Caesarův tím, že v něm byly zařazeny svátky církevní, jež mohou býti stálé nebo pohyblivé. Většina svátků pohyblivých řídí se podle velkonoc, největšího to svátku středověkého křesťanstva. O tom, v který den mají se velkonoce slaviti, byly vedeny dlouhé a prudké spory, až konečně na koncilu Nicejském roku 325 bylo stanoveno, že svátek ten má připadnouti na neděli po prvním úplňku jarním; následkem toho mohou se slaviti velkonoce o 35 různých dnech mezi 22. březnem a 25. dubnem. Za datum rovnodennosti jarní, podle něhož se řídil úplněk velikonoční, pokládala tehdy církev Alexandrinská (bezpochyby podle skutečných astronomických poměrů IV. století) 21. březen, kdežto Caesar se svým hvězdářským rádcem Sosigenem položil ji ve shodě se staroitalským rokem selským k 25. březnu. Kdy a kým tato změna v umístění rovnodennosti jarní byla provedena, jest nejisto. Beda Venerabilis účastenství při ní připisuje slavnému Eusebiovi z Caesaree.

Rovnodennost jarní, určená v kalendáři na 21. březen, mohla se trvale shodovati s astronomickou skutečností jen tehdy, kdyby vsouvání dne přestupného v každém čtvrtém roce občanském vyrovnávalo správně přesnou délku roku tropického. Avšak rok tropický ve skutečnosti trvá 365 d. 5 h. 48 m. 46.08 s., jest tedy asi o 11 m. 14 s. kratší než rok Julianský o 365 d. 6 h., díky tomu po 128⅓ roku skutečná rovnodennost nastává o 1 den před datem v kalendáři určeným.

Kromě této vady měl křesťanský kalendář středověký ještě druhou základní chybu. K výpočtu data novoluní, k čemuž úplněk jarní náležel, užívalo se cyklu, který sestrojil roku 432 před Kristem athenský matematik Meton. Cyklus ten spočívá na předpokladu, že 235 měsíců synodických (po 29 d. 12 h. 44 m. 8.2 s.) trvá stejně dlouho jako 19 let tropických, následkem čehož pak po 19 letech připadají pokaždé stejné fáse měsíční ve stejném pořádku na stejná data denní. Tento cyklus 19letý probíhá po řadě celým naším letopočtem, stále se opakuje a číslo označující, kolikátým jest jistý rok našeho letopočtu v řečeném cyklu, nazývá se číslem zlatým. V kalendáři dny, na něž připadají nové měsíce, byly označeny těmito „zlatými čísly“ tím způsobem, že k 23. lednu na nějž připadne novoluní v prvním roce cyklu 19letého, připsala se I, která pak přidávala se také k datům, k nimž se dospěje, počítáme-li střídavě po 29 a 30 dnech dále. Posléze dostala se tato I k 13. prosinci. Odtud počítalo se pak opět do ledna a dalších měsíců střídavě po 29. a 30. dnech dále a příslušná data označena připsáním II jakožto data novoluní v druhém roce cyklu. Stejně provedeno toto označení pro všech 19 let cyklu. Z kalendáře takto upraveného, jenž nazývá se „věčným kalendářem julianským“, lze rychle vyhledati data nových měsíců kteréhokoliv roku, známe-li jeho Zlaté číslo; o 13 dní dále pak připadají úplňky.

Cyklus 19letý není však přesný, neboť ve skutečnosti 19 let julianských (po 365 d. 6 h.) trvá o 1 h. 29 m. 2 s. déle než 235 měsíců synodických. O tento rozdíl 1 h. 29 m. 2 s. musí v každém dalším cyklu 19letém nastávati nové měsíce (a tím i úplňky) dříve, než ukazuje cyklický výpočet ve „věčném kalendáři“. Rozdíl ten nastane se patrnějším ovšem teprve tehdy, když byl vzrostl na plný 1 den, což nastává po 308 letech.

Následkem obou vylíčených chyb křesťanského kalendáře středověkého, cyklicky vypočítávané datum velkonoc nemohlo se trvale shodovati se skutečnými zjevy astronomickými, podle nichž se slavení svátku toho mělo říditi.

Jako každé zlo vzrůstající jen ponenáhlu bývá zpozorováno teprve, když nabylo větších rozměrů, tak tomu bylo i při nedostatcích kalendáře středověkého.

Nejstarší zmínku o obou těchto chybách činí jakýsi mistr Konrad v chronologickém traktátu sepsaném roku 1200. Ale od naivního vysvětlení chyb kalendářních jim podaného, liší se značně vědecké úvahy jiných spisovatelů 13. století, kteří jednají o vadách kalendáře na základě astronomických prací Ptolemaeových a hvězdářů arabských. Ještě v druhé polovici 13. století vyskytuje se již dokonce skutečný návrh opravy kalendáře. Původcem jeho byl anglický mnich Roger Baco, který spisem složeným roku 1267, jenž adresován jest papeži Klimentovi IV., poukazoval na potřebu zlepšení Caesarova pravidla o vsouvání dne přestupného.

Uprostřed 14. století začíná pak řada papežů, kteří sami dávali podnět k návrhům opravným. Prvním z nich byl Kliment VI., k jehož vyzvání vypracovali roku 1345 paříští mathematikové Johanennes de Muris a Firminus de Bellavalle návrh reformy kalendáře. Jiný spis o téže věci předložen byl Janem de Thermis Innocencovi VI.

Na začátku 15 století vědomí o nutnosti opravy kalendáře rozmohlo se v kruzích církevních od té míry, že o této otázce bylo jednáno na obou velikých koncilích toho věku. Na koncilu Kostnickém usiloval o tuto opravu kardinál Pierry d'Ailly, jenž tu v březnu roku 1417 předložil zvláštní pamětní spis. Avšak snaha jeho neměla úspěchu. Na konciliu Basilejském dosazena byla dokonce komise, která měla uvažovati o reformě kalendáře. Návrh, na němž se komise usnesla, přednesl v březnu roku 1437 v zasedání koncilia kardinál Mikuláš z Cusy a byl tehdy vypracován již i návrh dekretu, kterým oprava měla býti 8. září 1440 ve všech kostelích kathedrálních i farních veřejně prohlášena. Dle dekretu toho měla se provésti oprava v roce 1440 tím způsobem, že by se v říjnu vynechalo 7 dní tak, aby po 21. psalo se hned 28. října. K cyklickému výpočtu měsíců nařizoval dekret užívati byzantského kruhu měsíčního, který dle tehdejšího stavu kalendáře poskytoval tu výhodu, že čísla jeho byla stejně velká jako zlatá čísla, připsaná ve věčném kalendáři při dnech, na něž tehdy připadala skutečná novoluní. Aby kalendář byl pro budoucnost udržen v pořádku, předpisoval dekret, že vždy po 300 letech má se vynechati den přestupný. Návrh dekretu na prohlášení opravy nebyl však koncilem přijat, poněvadž v zimě roku 1439 zvolením protipapeže Felixe IV. vznikla v církvi roztržka.

Ještě v 15. století zdálo se, že otázka opravy kalendáře konečně přece bude příznivě rozřešena, když Sixtus IV. povolal roku 1476 do Říma Jana Regiomontana, nejslavnějšího hvězdáře té doby, aby vypracoval příslušné návrhy. Ten však nedlouho po svém příchodu do Říma zemřel a touto náhodou bylo oddáleno provedení opravy zase na celé století.

Na začátku 16. století Pavel z Middelburka, biskup ve Fossombrone, vyzýval Julia II. k provedení opravy kalendáře, avšak dostalo se mu tehdy odpovědi, že opravu takovou může provésti jen všeobecný koncil. Když pak svolán byl koncil Lateránský (1512 až 1517), předložil mu Pavel z Middelburka své návrhy. Podle něho bylo by zbytečno uvésti rovnodennost opět na dřívější její datum. Naopak zpětné posunování data velkonočního, vznikající následkem ustupování skutečné rovnodennosti před 21. březnem, považuje Pavel z Middelburka přímo za výhodu, poněvadž následkem toho 40denní půst připadne ponenáhlu na kratší dny, čímž prý se zachovávání postu stane méně obtížným. K cyklickému výpočtu nových měsíců navrhoval Pavel z Middelburka nový cyklus 19letý, při němž se pokaždé po 304 letech posunují nové měsíce o 1 den nazpět. Není bez zajímavosti, že Pavel z Middelburka dokazuje, že papež sám bez koncilu smí kalendář změniti a přiznává papeži dokonce právo velkonoce prohlásiti za svátek stálý a nebo jejich datum učiniti odvislým pouze na roku slunečním. Avšak sám odrazuje od provedení této myšlenky, poněvadž prý se nesluší zaváděti znova to, co jednou již bylo zavrženo. (Tím patrně naráží na sektu montanistů, kteří velkonoce kladli na určitou neděli neodvisle od jarního úplňku).

Reformní návrh Pavla z Middelburka byl velmi chatrný, avšak aspoň ta zásluha mu náleží, že se na koncilu Lateránském jednalo o opravě. Papež vyžádal si od císaře Maxmiliana posudky německých universit o této věci. Návrhů opravných došlo několik, ale k provedení opravy opět nedošlo.

Opravu provedl podle zcela jiných návrhů teprve Řehoř XIII. svou proslulou bullou „Inter gravissimas“, vydanou 24. února 1582.