Kdy se slavívají Velikonoce

V posledních letech mluvilo se ve světě mnoho o ustálení data velikonočních svátků. S pohyblivým svátkem velikonočním souvisejí — jak známo — v katolické liturgii též jiné pohyblivé svátky, jako svátek Nanebevstoupení Páně, svátky svatodušní, svátek Nejsvětější Trojice, Božího těla, počet nedělí od svatodušních svátků do adventu. Ustálení velikonočních svátků jest problém složitý, jak ukazují dějiny velikonočního termínu.

Velikonoce jsou krystalizačním bodem křesťanského církevního roku. Hlavní úkony vykupitelské činnosti Ježíše Krista, jeho smrt a seslání Ducha svátého, staly se o židovských velikonocích a letnicích. Proto křesťanské velikonoce a letnice staly se závislé na velikonocích a letnicích židovských, pokud se týká času, třebas ovšem naplněny byly svátečním obsahem křesťanským. Záhy však vyskytla se v křesťanském starověku v různých krajích různá praxe, kdy se mají slaviti velikonoce. Byly tu směrodatné hlavně dvě otázky: zdali se mají slaviti křesťanské velikonoce téhož data, kdy se stala smrt Páně, či zda se mají slaviti téhož dne v týdnu, kdy Kristus Pán zemřel, bez zřetele k datu smrti.

První křesťanstvo tvořily dvě skupiny: starší, ale početně menší, křesťané ze židovství, a skupina druhá, křesťané z pohanství.

Židokřesťané začali slaviti křesťanské velikonoce téhož data, kdy připadla smrt Páně. Liturgický rok Židů začínal měsícem Nisanem, jehož první den připadal na novoluní, to jest na den, kdy bylo k večeru viděti na nebi měsíční srpek. Počítán byl tak, aby 14. Nisan při padl na první úplněk po jarní rovnodennosti aneb na úplněk v den jarní rovnodennosti samé. 14. Nisanu slavil Pán Ježíš velikonoční večeři, 15. Nisanu byl ukřižován, 17. Nisanu vstal z mrtvých. Židokřesťané slavívali tedy velikonoce vždycky podle těchto dat: 14. Nisanu připomínali si poslední večeři Páně, 15. a 16. Nisan byly jim dni tuhého postu a 17. Nisan radostným dnem památky zmrtvýchvstání. Slavili tyto svátky, aťsi připadly na kterýkoliv den v týdnu.

Druhá, početnější a významnější část první ho křesťanstva slavila velikonoce jinak. Na apoštolském sněmu v Jerusalemě bylo stanoveno, že pohanokřesťané nejsou vázáni židovskými obřady, například obřízkou. Odtud také nepovažovali se za povinné slaviti velikonoce podle kalendáře židovského. Mimo to bylo také přepočítávání židovského kalendáře velmi obtížné. Kromě juliánského kalendáře, upraveného Gajem Juliem Caesarem, byly v užívání ještě jiné kalendáře a letopočty v různých dílech římské veleříše. Proto pohanokřesťané záhy přestali se říditi židovskoorientálním datem měsíčním a slavili velikonoce podle dní v týdnu: ve čtvrtek slavil Pán poslední večeři a ustanovil nejsvětější Svátost, v pátek byl ukřižován, v neděli vstal z mrtvých. Tuto památku obnovovali si každý týden; neděle oslavovaná nejsvětější Eucharistií — mší svatou — byla jim po každé malými velikonocemi. Výroční pak slavnost zmrtvýchvstání Páně slavívali v neděli po úplňku, jenž připadal po jarní rovnodennosti, poněvadž takto se chtěli nejvíce přiblížiti datu onoho roku, kdy Kristus Pán zemřel a z mrtvých vstal.

Židovský kalendář nebyl totiž tak přesný a stálý jako je kalendář dnešní. Židé v době Kristově měli rok lunisolární, jenž začínal novoluním, takže 14. den připadal vždy na úplněk. Takový měsíční rok byl však o 11 dní kratší nežli rok sluneční, a proto musel býti vkládán občas přestupný měsíc, aby se rok měsíční vyrovnal s rokem slunečním. Tento přestupný měsíc pak nebyl pevně stanoven. Podle zákona Mojžíšova měli Židé obětovati o velikonocích prvotiny obilí. Nebylo-li obilí ještě před velikonocemi zralé, vsunuli Židé před první měsíc Nisan ještě onen přestupný měsíc. Stanoviti, kterého roku se má vsunouti přestupný měsíc, bylo úkolem velerady.

Jak z řečeného patrno, byl tedy termín velikonoční v křesťanském starověku různý: Na Východě slavily se velikonoce podle data 14. až 17. Nisanu kterýkoli den v týdnu, na Západě v neděli po prvním jarním úplňku.

К vyrovnání rozdílů ve slavení velikonoc přišel k papeži Anicetovi do Říma biskup smyrnský svátý Polykarp kolem roku 155, ale dohody docíleno nebylo. Podobně nezdařila se dohoda ani za papeže Viktora I. Teprve když většinu křesťanstva tvořili pohanokřesťané, mizela ponenáhlu praxe židokřesťanů, ve 3. století byla již zakázána a ve 4. století dokonce některými synodami trestána.

Ale ani praxe západní Církve nebyla ve všem jednotná. Shodovali se sice všichni křesťané v tom, že velikonoce mají se slaviti v neděli, že mají býti na jaře a v den jarního úplňku nebo po něm. Ale byly tu rozdíly zvláště mezi církví alexandrijskou a církví římskou.

V Římě kladli jarní rovnodennost na 25. březen, tak jak stanovil kalendář juliánský. Jinde, zvláště v Alexandrii, kladli rovnodennost jarní na 21. března. Podle tohoto způsobu při padlo pak počítání jarního úplňku a tudíž ne děle velikonoční některý rok jinak pro církev římskou a jinak pro církev alexandrijskou. Nadto povstaly ještě rozdíly v tom, zda mají se slaviti velikonoce v neděli, na niž právě připadal jarní úplněk, či až v neděli za týden. Na všeobecném sněmu nicejském (roku 325) bylo stanoveno, že patriarcha alexandrijský má každoročně vypočítati termín velikonoc a oznámiti jej papeži, který pak jej ohlásí celé Církvi. Tu se stávalo ve 4. století, že někdy papež přistoupil na počítání podle způsobu alexandrijského, jindy podle způsobu římského. Poněvadž však otázka velikonočních svátků nebyla otázkou dogmatickou, stávalo se též, že velikonoce ve 4. století i ve stoletích pozdějších slavívány byly na Západě jindy a na Východě zase jindy, tam podle počítání římského, zde podle počtu alexandrijského. Teprve v 9. století nastává po všem křesťanském světě jednota ve slavení velikonočních svátků, a to podle způsobu alexandrijského. Připadají tedy nyní všude v katolickém světě velikonoce na neděli po prvním jarním úplňku, takže se pohybují mezi 21. březnem a 25. dubnem; obnáší tudíž rozpětí velikonočního data 35 dní.