Spor o slavení svátků velikonočních

O době, kdy konány mají býti svátky velikonoční, povstala v druhém století nemalá rozepře následkem různosti, jež v této příčině v církvi zavládla. Obce maloasijské, dovolávajíce se příkladu sv. apoštolů Jana a Filipa, konaly vždy 14. nisanu (odtud quartodecimani), ať to byl kterýkoli den v týdnu, památku smrti Páně (πάσχα σταυρόσιμον) a za dva dny potom slavnost vzkříšení Páně (πάσχα άναστάσψον). Zároveň pak, pojímajíce den smrti Páně více dogmaticky jako slavnost vykoupení, přerušovaly půst a konaly o 3. hodině odpolední hody lásky (agapy). Ostatní církve naproti tomu, zejména na západě, konaly slavnost zmrtvýchvstání Páně vždy v neděli po 14. nisanu, v pátek před tím památku utrpení a smrti Páně. Kromě toho, pojímajíce den smrti Páně historicky jako den smutku, zachovávaly půst až do neděle. Tata různost byla tím rušivější, čím vyšší byla slavnost, které se týkala. Byly proto učiněny různé pokusy, aby ve věci tak důležité bylo dosaženo jednoty. První pokus učiněn byl za papeže Aniceta (155 — 166) kolem roku 155, kdy sv. Polykarp do Říma přišel, aby s papežem o rozličných záležitostech církevních, zejména o dni slavnosti velikonoční, vyjednával. Dohody však nebylo docíleno, poněvadž jeden druhého nedovedl pohnouti, by se zřekl dosavadní své praxe, Anicet západní, Polykarp quartodecimanské. K roztržce však nedošlo; oba ctihodní mužové rozešli se v pokoji, což patrno z toho, že na znamení společenství a neporušeného míru sv. Polykarp na vyzvání papežovo konal v Římě sv. liturgii.

Jednání toto mezi Polykarpem a Anicetem bylo však jen předehrou pozdějšího sporu, jenž povstal na konci téhož století za papeže Viktora I. (189—199). Na odstraněnou různosti rozkázal papež, aby v různých provinciích konány byly synodální porady. Údové těchto synod prohlásili se vesměs pro praxi římskou, vyjma biskupy maloasijské, kteří vedeni Polykratem Efeským rozhodli se, že se budou nadále přidržovati dosavadní praxe. Proto hrozil jim Viktor přerušením církevního společenství, než přičiněním sv. Irenaea, jenž žádal papeže, aby celé obce nevyobcoval, protože se přidržují starého zvyku, bylo dle všeho docíleno jakéhosi smíru, aneb alespoň papež exkommunikaci, jestliže ji snad biskupy maloasijskými prohlásil, odvolal. Postupem století 3. upustili sice Maloasiaté ve velké většině od svého zvyku, úplné jednoty však nebylo ještě docíleno. Naopak ve 3. století objevuje se nová difference, tak zv. astronomická. Kdežto totiž před vyvrácením Jerusalema židé slavili pascha vždy po úplňku jarním, konali po jeho zboření pascha často již před úplňkem. Této praxe židovské přidržovaly se též některé obce křesťanské i na západě. Proto byli křesťané tito nazýváni protopaschity.

Aby tato difference byla odstraněna, nařídila synoda arelatská roku 314, že má býti pascha v celé církvi konáno v jeden den a v jednu dobu (ut uno die et uno tempore per orbem pascha celebretur). Poněvadž ani tímto ustanovením jednotné praxe docíleno nebylo, rozhodl sněm nicejský r. 325, že Orientálové (t. j. křesťané v Sýrii, Cilicii a v Mesopotamii), kteří dříve pascha slavili se židy, t. j. před aequinoktiem jarním, mají je nyní slavit s Římany a ostatními křesťany. Nařízení dané bylo, ne-li hned, v brzku také zachováváno. Po synodě antiochenské roku 341, která proti neposlušným censurami zakročila, není o protopaschismu na žádné východní synodě zmínky více.

Vypočítávání doby velikonoční bylo svěřeno biskupovi alexandrijskému. Tento pak měl den svatků velikonočních oznámiti do Říma, aby papež jej oznámil církvím ostatním. Jen v Egyptě oznámení dne toho ponecháno bylo biskupu alexandrijskému. Biskupové alexandrijští s oznámením tímto spojovali obyčejně napomenutí víry a mravů se týkající. Tím vznikly tak zvané epistolae paschales, z nichž některé se nám dosud zachovaly.

Než ani předpisy sněmu nicejského neodstranily všech differencí, spíše trvaly difference tyto, ač ne všeobecně, až do doby Karla Vel. Kdežto církev východní měla cyklus 19tiletý s 21. březnem jako aequinoktiem, měla církev římská cyklus 84 let s 18. březnem jako aequinoktiem. Teprve učený mnich Dionysius Exiguus, jenž na začátku 6. století v Římě žil († kolem 540), opravil cyklus paschalní na západě a docílil tím shody s církví alexandrijskou, takže na konci 8. stol. pascha po celé církvi slaveno bylo v téže době.