O kalendáři a letopočtech

Letošní rok, kdy po 28. únoru dle pravoslavného kalendáře vzroste dosavadní rozdíl mezi letopočtem západním a pravoslavným ze dvanácti dnů na třináct, přímo vybízí k úvahám, nebylo-li by možno odstraniti tento rozdíl, vzrůstající každým novým stoletím a dosíci jednoty letopočtu po celém vzdělaném světě. Také na Rusi, v nejčelnějším pravoslavném státě, ačkoliv i v kruzích některých učenců jeví se odpor proti této změně, uvažuje se o této otázce a v poslední době i carská akademie věd na novo obrátila zřetel k ní. Jde tu především o to, nalézti nejvhodnější způsob, kterak by bylo nejlépe provésti tuto změnu. O této otázce pojednává v pařížské »Révue hebdomadaire« pan Charles Loiseau, známý přítel nás Čechův, uveřejňuje totiž článek o opravě ruského kalendáře a poukazuje na obtíže takovéto změny v říši, kde pravoslaví s nejmenšími svými podrobnostmi, počítaje v to i různost letopočtu, tvoří takřka základ státního zřízení, kde vědomí této různosti vůči ostatnímu světu vžilo se v samu duši lidu.

V pařížské »Révue Scientifique« podává p. C. Tondini de Quarenghi zajímavou studii o počátcích nynějšího kalendáře západního.

Když Julius César roku 45 př. Kr. opravoval kalendář tehdáž obvyklý v říši římské, odhadl tehdejší astronom alexandrijský Sosigenes střední délku roku na 365 dnů a šest hodin. Že to nebyl počet přesný, nebylo učencům alexandrijským neznámo, avšak zlomek zdál se tak nepatrný a přesně jej zjistit, vyžadovalo tolikaleté pozorování, že Sosigenes ponechal budoucnosti péči o to, podniknouti, čeho třeba, až po staletích chyba vzroste tou měrou, že by bylo třeba nápravy a navrhl prozatím, aby každý čtvrtý rok bez výjimky byl přestupný.

Průměrná délka roku páčí se nyní s chybou malého zlomku na 365 dnů, 5 hod 48 min 51.93 sec. Jestliže se kvůli snazšímu počtu páčí délka roku na 365 dnů, 5 hod 49 min, shledáme, že rok juliánský, odhadnutý Sosigenem na 365 dnů a 6 hod, jest o jedenáct minut delší, což činí ve čtyřech letech 44 minuty a ve 400 letech 4400 minut čili tři dny, jednu hodinu a 20 minut.

Následkem toho při jarním rovnodenní, jež není podrobeno ani našim výpočtům, ani naším chybám, za čtyři sta let po opravě Julia Césara, páčil se rozdíl již na tři dny. V tu dobu zasedalo koncilium nicejské a kvůli stanovení doby velikonoční vyzvalo alexandrijské hvězdáře, aby zjednali tomuto podniku vědecký podklad. Od časů Julia Césara považován 25. březen jako datum rovnodenní jarního, avšak následkem dobrého zdání hvězdářů alexandrijských stanoveno toto datum na 21. března, podle něhož se počítá úplněk velikonoční v celém křesťanstvu. Církvi alexandrijské, jíž byly nejsnáze přístupny prameny tehdejší vědy matematické, uloženo, aby každoročně podala církvi římské zprávu, na který den připadá boží hod velikonoční, aby prostřednictvím autority papežské mohlo být nařízeno současné slavení svátků velikonočních po celém křesťanstvu.

Otcové církevního sněmu nicejského tudíž, co se týče astronomické stránky kalendáře, ponechali rozhodující slovo vědě. Byla to otázka, kde šlo do jisté míry o čest samé církve vůči obci židovské. »Jest politování hodno«, pravil císař Konstantin ve svém listě k biskupům, »slyšíme-li, kterak židé se honosí, že bez nich by křesťané nedovedli světit svoje velikonoce«. A papež Lev Svatý, dávaje výraz názoru církve o této otázce, dbal tou měrou toho, aby církevní kalendář souhlasil s úkazy na nebi, že když vznikla pochybnost o přesnosti některých výpočtů, týkajících se velikonocí, psal o tom císaři, vyzývaje jej, aby dal případ vyšetřit nejlepšími učenci, buď egyptskými, buď, kdyby bylo třeba, i z jiných národův. A šlo tu o samy výpočty učencův alexandrijských.

Tímto každoročním stanovením velikonočního úplňku na základě rovnodenní jarního pomocí výpočtů hvězdářských měl býti rok církevní zachován v souhlasu s úkazy na nebi a vyrovnány účinky posunování se rovnodenní.

Avšak tyto chvalitebné úmysly zmařeny bouřemi příštích věků. Vzrůstající záplava barbarů, pak krvavé výboje islámu vzbudily zcela jiné starosti, než o astronomii. »Nejprve žít, pak filozofovat«, tento železný zákon, jenž tísnil církev, zatlačil v pozadí i péči o přesné datum rovnodenní jarního. Teprve když omyl stával se příliš patrným, počali se jím zabývat. Slavný anglický františkán Roger Bacon, hotový to zázrak učenosti, nazvaný právem »doctor admirabilis«, podal o tom papeži Klimentu IV. zvláštní spis, jejž dnes ještě nelze čísti bez podivení. Zemřel roku 1294. V následujícím století oprava kalendáře rovněž byla předmětem výkladu řeckého historika Nikefora Gregorasa u přítomnosti císaře Andronika II roku 1324. Historik tento zmiňuje se o tom obšírně v kapitole XIII. své »Historie byzantinské«. O této otázce pojednáváno bylo též na konciliích kostnickém roku 1414 a basilejském roku 1436. Někteří papežové, zejména Lev X., ujímali se vážně věci, koncilium tridentské nařídilo opravu kalendáře, avšak teprve roku 1582 mohl ji konečně provésti Řehoř XIII., Boloňan Ugo Buoncompagni.

Od koncilia nicejského roku 325 do roku 1582 uplynulo 1257 let. Za tuto dobu rovnodenní jarní a s ním všechna ostatní data, pošinujíce se každoročně asi o 11 minut, byla posunuta asi o deset dnů, tak že rovnodenní jarní, jež roku 325 připadalo na den 21. března, nastalo nyní 11. téhož měsíce. Jest pochopitelno, kterak za takovýchto okolností bylo s velikonocemi. Poněvadž východiskem pro stanovení velikonočního úplňku nebylo více skutečné rovnodenní jarní, tehdáž 11. března, nýbrž smyšlené rovnodenní, stanovené na den 21. března podle občanského kalendáře, veškeré úplňky mezi 11. a 21. březnem nebyly považovány za velikonoční. Za to považovány za velikonoční úplňky, jež následovaly deset dnů po poslední lhůtě velikonoční, jež tvoří 35. den po rovnodenní, tedy od 15. až do 25. dubna tehdejšího kalendáře.

Prostředek proti tomuto neladu naznačen byl tím, co provedlo koncilium nicejské roku 325: vyzvati astronomy, aby stanovili přesné den rovnodenní jarního. Avšak to se týkalo toliko přítomnosti; z nynějšího neladu samého bylo třeba vzíti si poučení pro budoucnost. Táž věda, jíž se dovoláváno, aby navrátila rovnodenní na datum, kdy skutečně nastávalo, měla býti rovněž povolána, aby dosáhla toho, by rovnodenní zaujímalo stále totéž místo v kalendáři pomocí jakékoliv změny v pravidle vsunování přestupných roků, každého čtvrtého léta bez vyýimky, jež dosud sledováno a jež shledáno mylným.

Tento dvojitý problém předložil Řehoř XIII. učencům své doby a tohoto dvojitého problému týkají se následující výroky jednoho z nejslavnějších učenců protestantských, již se v osmnáctém století zabývali touto otázkou, Petra Horrebowa, profesora astronomie v Kodani.

»Omlouváme právem církevní otce středověku,« praví Horrebow, »že dříve nepřistoupili k opravě kalendáře, avšak tím větším právem chválíme Řehoře XIII. Tento papež, zaražen zlořádem tak značným, jako posunutí všech ročních dob o deset dnů, jenž se stal zřejmý všem, nařídil, aby se zjednala náprava. Nařídil, aby byl napraven a odstraněn omyl, vzrostší v době tak dlouhé a aby vše vráceno bylo v stav, jaký byl po konciliu nicejském.«

Týž učenec posuzuje astronomickou stránku reformy následovně.

»To byla myšlenka,« pokračuje, »to byl úmysl papeže Řehoře XIII. a nemuseli bychom se jí zabývat, kdyby výsledek byl odpovídal úmyslu tak dobrému. Papež tento učinil vše, co bylo v jeho moci; svolal s velkým nákladem matematiky, o nichž doufal, že jsou schopni provést jeho úmysl. Avšak toť osudem matematiků, že nalézají pravdu, nikoliv když jim knížata rozkážou, nýbrž když ji dovedou nalézt. Učencům svolaným papežem bylo třeba dlouho číst, dlouho uvažovat, bylo třeba vytrvalé práce a pokusů stále opakovaných. Poněvadž pak vše to nemohlo býti vykonáno v krátké době, stalo se, že lidé velmi učení v některých věcech dopustili se poklesků. To však jim bez obtíží promíjíme, žádajíce stejnou shovívavost pro sebe, kdyby se nám přihodilo, že bychom na cestě ochabli.«

Přesto však uznává ve svém výkladu, že gregoriánská oprava kalendáře nebyla zosnována a provedena ledabyle, nýbrž že jest dílem společné práce učencův oné doby, kteří se zdáli nejschopnější provésti ji. Uznává též, že tehdejší učenci, jestliže nechtěli odkládati opravu kalendáře do nekonečna, nemohli učiniti lépe. Zkrátka, dlužno vzdáti chválu způsobu, jakým se počínal Řehoř XIII., jenž svolal, nedbaje nákladu, skutečný mezinárodní kongres nejslavnějších učenců té doby.

Přes to přese všecko naskytuje se otázka, zdali při větší trpělivosti nebylo by se dospělo k něčemu lepšímu. Neboť ačkoliv oprava kalendáře způsobená Řehořem XIII. v obojím směru, pokud se týkala správného stanovení jarního rovnodenní a pojistila stálost jeho pro budoucnost, znamenala značný pokrok, přece nebyla v každém ohledu tak přesná, aby vylučovala veškeré omyly. O této stránce gregoriánské opravy kalendáře promluvíme snad příště.