Změna kalendáře a samostřelec Bartoš v Jemnici

Okolo polovice XVI. století žil v Palovicích na Moravě^[1], jež bratřím Thásovi a Ludvíku Mezeříckému z Lomnice^[2] přináležely, hospodský jménem Bartoš, opáčně proti mnohým v této krajině se nalezajicím Valdenským^[3] velmi horlivý katolík, jenž těše se ze slušného blahobytu, častěji mnichy sousedního kláštera v Jemnici^[4] k sobě zval a obzvláště jednoho zkušeného duchovního otce, jménem Angela, rád vídával. Pronásledování se strany držitele statku přinutila mnichy, aby se odstěhovali; tak ostala rodina Bartošova bez útěchy a bez rady. K tomu se přidružilo neštěstí všeho druhu; roku 1560 zničilo krupobití veškerou naději na dobré žně a Bartoš upadl do velmi hluboké bídy, tak že musil za nádeníka službu hledati a k tomu byl povděčen, že směl jako honec při panských honech pomáhati.

Když jedenkráte zas takovou službu konati musil, omrzelo ho žebrácké postavení jeho — a hledě za rozpustilým komonstvem, jež si ho ani nevšímalo, se slzícím okem — zvolal: „Co bych za to dal, kdybych byl lovcem!“

„K tomu by snad bylo rady!“ odpovídal mu statečný muž v černém loveckém obleku s červeným pérem na klobouku, jehož najednou vedle sebe uhlídal.

„Ach kéž by to možno bylo, pane, dal bych Vám z mého, co mi nejmilejšího!“

„Toho si nežádám, dej mi jen to, o čem nevíš, že jest to tvým a zítra budeš nejlepším střelcem statkářovým!“

„Top!“ zvolal chuďas, „kterak to mám však vyvésti?“

„Vezmi tento luk a těchto 6 šípův, střílej jimi po čemkoliv, jistě to trefíš. Zkus tvoje štěstí hned támhle na té sově!“

Bartoš napřáhnul a nemířiv vystřelil; sova padla smrtelně raněna hned k jeho nohám. Chtěl ji zdvihnouti, sova však klofla po jeho ruce a poranila ji.

Když Bartoš krev stírati chtěl, bránil mu lovec. „Vidíš, že jsem dostál slovu“, pravil, „splň také svůj slib, že mi dáš, aniž o tom víš; žádám to teprv za 24 let ve výroční den: 4. oktobra (října) 1584. Nech 3 kapky krve tvé na tento pergament padnouti, budu to považovati za upsání.“

Bartoš učinil po jeho vůli; cizinec mu vtisknul ještě do ruky zlatý peníz — a zmizel

Bartoš se odebral hned ku statkářovi a žádal, aby za střelce přijat byl. Zkouška, jíž se podrobil, vypadla tak skvěle, že byl hned přijat. Propustili ho bohatě obdařeného s rozkazem, že brzy svůj nový úřad nastoupiti má. Uradostněn pospíchal Bartoš domů a vypravoval ženě svou nynější šťastnou změnu, načež mu tato sdělila, že právě teď jest bída největší, an se cítí matkou býti. Bartoš se leknul — tedy jeho ještě nenarozené dítě bylo onou věcí, jež mu přináležela a o nížto ničeho nevěděl. Brzy se však uspokojil myšlenkou, že cizinec snad byl v domě jeho, že se o té okolnosti dozvěděl, a že o to dítě později pečovati bude.

Bartoš odstěhoval se s rodinou svou do Jemnice a přijal službu jako lovec; svým mistrným střílením obrátil na sebe všeobecnou pozornost, upevňoval se čím dále tím více v milosti svého pána, a cvikem dospěl ku potřebné jistotě, tak že obdržených šípův již nepotřeboval. Jeho novorozený syn zrůstal a stal se taktéž dovedným lovcem.

V létě roku 1584 sedělo v Bartošově jizbě několik lovcův pohromadě, a jeden z nich vypravoval o muži, kterýž, aby podosáhnul bohatství, ďáblovi se zapsal. Toto vypravování svíralo srdce Bartošovo, neboť mu na paměti tanula postava onoho cizince, jemuž svého syna krví byl zapsal, a kterýž už brzy přijíti měl, aby ho vzal sebou. Čím více se onen den blížil, tím větší nepokoj se zmocňoval Bartoše, a 1. oktobra cítil taková muka, že příčinu jich svěřil své ženě, kteráž, nemohouc pomoci, s ním jenom bědovati mohla.

Tu se zjevil najednou dávno pohřešovaný přítel — Františkánský mnich pater Angelus, jako by byl sklíčeným s nebe spadnul. Bartoš mu pověděl svůj zločin a prosil o radu a pomoc. Pater Angelus dal luk a šípy spáliti a poručil, aby rodina pouť do Marianského kostela vykonala. Pak poručil, aby v den propadnutí úpisu dleli v kostele, napřed aby tam však přijali večeři Páně.

Nastal 4. oktober, v neděli^[5]. Množství nábožných naplňovalo kostel. Farář vstoupil na kazatelnu a kázal dojímavým napomínáním o pokušiteli a kterak se mu odpor klásti má. Po skončeném kázání mluvil dále:

„Poslyšte, moji milí posluchačové, a uctite uzavření našeho svatého Otce Řehoře třináctého a vůli našeho vznešeného císaře Rudolfa druhého. Vězte totiž: Vy jste všichni dnes o 10 dní staršími. Dnes není čtvrtého, nýbrž čtrnáctého oktobra. S dopuštěním Božím změnili papež a císař — kalendář. Stalo se tak 7. januára (ledna) tohoto roku, avšak vzdálenost dále odlehlých míst dovolila teprv dnes oznámiti to v naší vesnici.“

Udivení posluchačové dívali se na kazatele, Bartoš však slyšel slova ta s velikou radostí a děkoval Bohu vroucně při mši svaté, kteráž po kázání se sloužila. Když napotom vystoupil z kostela, přivanul vichorec najednou pergamenový list k jeho nohám. Bartoš jej zdvihnul, byltě to jeho úpis se třemi kapkami krve, na několik kusův roztrhaný.

Nyní zvolal pater Angelus: „Bůh jest ve své dobrotě neskončený! Vy jste z drápův satanášových vysvobozeni. Vraťte se domů a chvalte za to věčného Boha, já však budu svou cestu konati dále!“

S pláčem se s ním rozloučila rodina. Bartoš od té doby žil spokojeně až do své smrti v kruhu svých dítek a vnukův.

Toť původní pořádek pověsti o samostřelci, kterýž sloužil za předmět četných novel, románův, veseloher a i krásné Weberovy opery^[6].