Suché dny
Zářijové suché dny v kalendáři
(Velký Mariánský kalendář na rok 1939)
Ve středověku se rok dělil na čtyři nestejně dlouhé části, tzv. kvartály. Byly vymezeny suchými dny (latinsky quattuor temporal, temporalia, česky čtyři doby). Česky se suché dny nazývaly proto, že byl půst, lidé si na chléb nic nemazali, jedli ho suchý. Také se těmto dnům říkalo kvatembry (zkomolenina z latinského názvu: kvatempr, později kvatembr). Byly to církví předepsané postní dny, k nimž se vázaly modlitby, udělování almužen a pokání. Připadaly vždy na středu (jako připomínka Popeleční středy), pátek (připomínka Velkého pátku) a sobotu (připomínka Bílé soboty). Suché dny původně vznikly v Římě, pravděpodobně již ve 3. století. Nejdříve byly pouze tři termíny, později v 5. století byl přidán jarní (někdy se uvádí zimní) termín. Při výpočtu zimních suchých dnů se používají dvě definice, středa po sv. Lucii a středa po třetí adventní neděli. Výsledek je však vždy stejný, je jedno jakou definici použijeme.
Suché dny byly významným termínem ve společenském životě. Na suché dny nebo v návaznosti na ně bývala stanovována významná shromáždění a jednání. Ve městech se v neděli po suchých dnech konala shromáždění cechů. O suchých dnech také zasedal zemský soud v Čechách a konaly se zahájené soudy ve městech. Oficiálně se suché dny přestaly slavit po II. vatikánském koncilu po roce 1969.
Výpočet prvního dne (vždy středa):
- I. suché dny (jarní, postní): týden po Popeleční středě
- II. suché dny (letní, letniční): středa po Božím hodu svatodušním
- III. suché dny (podzimní, zářijové): středa po svátku Povýšení sv. kříže (14. září)
- IV. suché dny (zimní, adventní): středa po sv. Lucii (13. prosince)
