Dies caniculares
Dies caniculares v kalendáři
Ve starověku si staří Řekové a Římané povšimli velkých veder v červenci a srpnu. Toto období v těch dobách začínalo shodou okolností heliakickým východem (den, kdy se během roku poprvé v ranním soumraku objeví hvězda před východem Slunce) nejjasnější hvězdy na obloze Siria (zvané též Psí hvězda), v souhvězdí Velkého psa. Staří Římané termínem dies caniculares, canicularum, caninus (česky doslova psí dny) označovali právě toto nejteplejší období roku. V těchto horkých dnech se přestalo pracovat i obchodovat a nastalo období klidu. Tehdy šlo o období největšího letního vedra od 23. července do 23. srpna.
Název období pak převzaly některé středověké kalendáře, dokonce i v Čechách. Začátek se nazýval Incipiunt dies caniculares a konec Finiunt dies caniculares. Vlastní termíny tohoto období se pak lišily v závislosti na místním podnebí. Nejčastěji šlo o období:
| od | do |
|---|---|
| 6. července | 5. srpna |
| 7. července | 17. srpna |
| 10. července | 15. srpna |
| 14. července | 5. září |
Dies caniculares v roce 1916
Později se dies caniculares stávají jen synonymem pro nejteplejší období roku a čas volna. Dodnes se v ruštině prázdniny nazývají каникулы (kanikuly). Nutno ještě upozornit, že v dnešních dobách nastává heliakický východ Siria až v září, stalo se tak vlivem precese.
