Ottův slovník naučný, heslo Kalendář

Kalendář (z lat. calendarium, jak Římané nazývali knihu, do níž bývala zapisována jména věřitelů a výše vypůjčených peněz) jest seznam dnů jednoho roku spořádaných dle týdnů a měsíců, při čemž poznamenány bývají svátky a rozličné jiné památné dny, někdy též hvězdářská pozorování a j. Jest tedy kalendář zužitkování theoretických pravidel astronomické chronologie k potřebám praktického života. Vznik kalendáře vůbec souvisí s poměry náboženskými jsa vlastně splněním požadavku bohoslužby, aby oběti a jisté náboženské slavnosti připadaly na určitý čas roční, a tak důsledně zůstal kalendář součástí kultu náboženského i pak, když se s rozvojem vzdělanosti stal nezbytnou pomůckou pro všecky výkony života veřejného i soukromého. Ovšem dle rozličných poměrů kulturních vyvinuly se u různých národů různé kalendáře, ale základem jich všech jest přirozené měření času dle pravidelného pohybu těles nebeských na dny, měsíce a roky. Hlavní úloha, o jejíž rozřešení se kalendáře různých národů pokoušely a pokoušejí, spočívá právě v hledání a nalezení způsobu, jak by se mohly mezi sebou srovnati tři tak nesouměřitelné veličiny, jako jsou základní jednotky časové: den, měsíc a rok. Jediné možnými způsoby rozřešení úlohy té jsou tři rozličné formy roku: a) prostý rok měsíční, b) prostý rok sluneční, c) rok lunisolární. Možno tudíž všecky známé kalendáře rozličných národů rozděliti na tři skupiny podle toho, na které z uvedených tří forem roku jsou založeny. Nejnedokonalejší formou roku jest prostý rok měsíční, protože již ve 34 letech proběhne začátek jeho všemi počasími ročními. Z té příčiny u národů starověkých v době pokročilejšího jejich vývoje nikdy ho nebylo užíváno k účelům kalendářním. (Pokus Grätzův [Gesch, d. Juden I., str. 476] připisovati jeho užívání starým Židům jest pochybený; srv. Rühl v »Deutsche Zeitschr. f. Geschichtswiss.«, XII. str. 75.) System prostého roku slunečního, jak jej od dob Caesarových nalézáme u nejvzdělanějších národů, jest pro naše poměry nejlepší, ale pro potřeby starších národů starověkých hodil se lépe rok lunisolární; jedinou výjimku v té příčině činili staří Egypťané, jejichž kalendář založen byl na pohyblivém roku slunečním (viz níže kalendář egyptský).

Ze všech kalendářů starověkých nejdůležitější jest kalendář juliánský, nazvaný tak dle původce svého C. Julia Caesara, z něhož odvozen byl kalendář křesťanských národů středověkých. Starší kalendář římský a jeho vývoj není posud úplně bezpečně znám a je stále předmětem vědeckých sporů. Založen byl na roku lunisolárním. Časem však uveden byl ve zmatek (a sice nikoli z nevědomosti, nýbrž z důvodů politických a sakrálních) tou měrou, že oprava a nové jeho uspořádání stalo se potřebou obecně cítěnou. Opravu tu učinil konečně diktátor C. Julius Caesar v roce svého třetího konsulátu (46 př. Kr. ). Pro další vývoj ve středověku nejdůležitější části reformy Caesarovy jsou následující: ustanovil délku roku tropického na 365¼ dne a konstruoval čtyřletý cyklus o 1461 dnech, jež rozdělil na jednotlivá léta tak, že vždy první rok cyklu měl býti rokem přestupným o 366 dnech, po němž měly následovati tři roky obyčejné po 365 dnech. Po uplynutí takového čtyřletého cyklu měl následovati nový začínající zase rokem přestupným. K vůli umožnění přechodu od staršího římského kalendáře k novému ustanovil Caesar diktátorským ediktem, jímž opravu svoji prohlásil, že běžící rok C. Julio Caesare III. M. Aemilio Lepido cos. (708 od zal. Říma dle letopisu Varronova) má mimořádným vsunutím 67 dní míti celkem 445 dní. Dle našeho způsobu počítání trval tento rok, annus confusionis ultimus (rok zmatku poslední) zvaný, od 13. října r. 47 do 31. prosince 46 př. Kr. Prvním měsícem učiněn byl od Caesara januarius, protože římští konsulové již od r. 153 nastupovali 1. januaria svůj úřad. Počet dní celého roku rozdělil Caesar mezi jednotlivé měsíce takto: Januarius 31, Februarius 28, Martius 31, Aprilis 30, Maius 31, Junius 30, Quintilis 31, Sextilis 31, September 30, October 31, November 30 a December 31 dní. Co se týče vnitřního rozdělení měsíců, podržel Caesar nepohodlný systém starořímský, dle něhož v každém měsíci mají tři dni určité jméno. První den v měsíci sluje vždy Kalendae. Další dva určitě označené dny jsou Nonae a  Idus; postavení jejich je dvojí; některé měsíce (januarius, februarius, aprilis, junius, sextilis [pozdější augustus], september, november, december) mají Nony 5. dne a Idy 13, kdežto v ostatních měsících připadají Nony na 7 a Idy na 15. Ostatní dny počítají se od těchto určitě jmenovaných nazpět, a sice dle římského způsobu tak, že den, od něhož se počítá, počítán je spolu, tak na př. 9. leden označuje se jako pátý den před Idami (V. Idus Januarias). Den přestupný (dies intercalaris), vracející se vždy po čtyřech letech, umístil Caesar v měsíci februariu, vykázav mu místo mezi terminalie (připadající a. d. VII. kal. Martias) a mezi regifugium (připadající a. d. VI. kat. Martias); aby označení ostatních dnů před dnem přestupným mohlo býti ponecháno beze změny jako v letech obyčejných, dáno dni přestupnému zvláštní jméno, nejdříve říkáno mu asi prostě dies intercalaris, později dies bisextus (viz Bisextum). Den přestupný souhlasí s naším 24. únorem. Církev římská, abychom se otázky té dotkli již v této souvislosti, převzala také toto vnitřní rozdělení měsíců a zachovala též zvláštní postavení; v letech přestupných jest světci, jehož den připadá v obyčejném roce na 24. únor, zasvěcen 25. únor atd.

Již za živobytí Caesarova učiněna byla v zařízení jeho kalendáře malá změna, že r. 44 př. Kr. k návrhu M. Antonia bylo usneseno, by měsíc quintilis příště ku poctě diktátorově nesl jméno Julius. Brzy po smrti Caesarově uveden kalendář znovu ve zmatek tím, že dny přestupné vsouvány byly předčasně (v 36 letech vsunuto bylo 12 dní přestupných místo 9). Chybu tu odstranil pak Augustus r. 8 př. Kr. (746 od zal. Říma) nařídív, že nejbližší den přes má nastati teprve r. 8 po Kr. (761 od zal. Říma). Po prohlášení této opravy dáno bylo usnesením senátu měsíci dosud zvanému Sextilis jméno Augustus, takže jména obou reformátorů kalendáře žijí v díle jejich dále. Od těch dob nenastala v kalendáři juliánském žádná podstatnější změna. Také křesťanští národové středověcí podrželi kalendář juliánský ve všech je podstatných kusích. Tak zejména podrželi též juliánské rozdělení roku na měsíce. Měsíc rozdělen byl po způsobu židovském na týdny po sedmi dnech, jež u rozličných národů měly rozličná jména odvozená namnoze z jmen pohanských bohů a bohyň. Církevní označení týdne bylo; Dies dominicus nebo dominica (neděle), ostatní dni až do pátku nazývány pak feria secunda atd. až sexta, sobota slula sabbatum nebo feria sabbati. Den před svátkem slul vigilia, den před vigilií praevigilia; označení toho však užíváno jen při svátcích zv významných. Největší svátky byly: vánoce, velikonoce, svatodušní svátky (letnice) a všech svatých, jimž dohromady říkáno též quatuor natalia. Sedmý den po svátku slul octava. Všecky svátky jsou buď stálé nebo pohyblivé. Z pohyblivých jsou nejdůležitější velikonoce, na nichž závisí většina ostatních svátků pohyblivých a celé uspořádání kalendáře. Poněvadž pak velkonoce mohou připadnouti na 35 různých dní, může míti kalendář křesťanský 35 různých forem. K vypočítání velikonoc sloužila celá řada technickochronologických zařízení (v. Chronologie str. 124), z nichž nejdůležitější kruh měsíční (viz Cyklus).

Chronologie středověká vůbec měla dvě vady. Předně byla délka tropického roku Caesarem nesprávně určena na 365¼ dne, t. j. asi o 11^m 14^s více než je ve skutečnosti. Za druhé t. zv. Metonův cyklus (v. Cyklus) o 235 synodických měsících, jehož užíváno bylo ve středověku k cyklickému určování novoluní, nerovnal se přesně 19 rokům juliánským, nýbrž byl asi o 1^h 29^m 1.5^s kratší. Nastupovaly tudíž skutečné rovnodennosti a nové měsíce v juliánském kalendáři vždy o něco dříve vzdalujíce se od míst v cyklu jim vytčených, a sice vzrostl tento rozdíl při rovnodennosti za 128 let a při nových měsících za 308 let na plný 1 den. Následkem toho musily se dny kalendářní vždy více vzdalovati od původního svého postavení k rovnodennosti a novoluní nadcházelo v době, kdy dle cyklického výpočtu stáří měsíce bylo o něco větší. Tím se stalo, že zvláště výpočty týkající velkonoc nebyly v souhlase se zjevy nebeskými, dle nichž se měly říditi.

Tento rozdíl mezi skutečnými fasemi měsíce a cyklickým jejich určením musil se časem státi patrným. První, kdo pravou příčinu tohoto zjevu objevil, byl jakýsi mistr Chonradus r. 1200. Ve XIII. stol. obírali se pak touto otázkou důkladněji zvláště Jan de Sacrobosco (John of Holywood), Robert Grosseteste a Roger Baco, a poslední z nich dospěl dokonce již k určitému návrhu na opravu kalendáře, aniž však dodělal se úspěchu. Později zajímala věc ta samého papeže Klimenta VI., jenž r. 1345 vyzval dva pařížské mathematiky, Jana Muris a Firmina de Bellavalle, a mnicha Jana de Thermis, aby vypracovali o této otázce pamětní spis. Papež však zemřel dříve, než vyžádané práce byly ukončeny, a věc upadla v zapomenutí. Skoro současně vyskytla se též u Řeků snaha po opravě kalendáře. Nikéforos Gregoras učinil v té příčině císaři Andronikovi Palaeologu r. 1325 zvláštní návrh, který však byl odmítnut, protože se císař obával, že nedojde souhlasu u ostatních národů. Konečně začalo se o nutnosti opravy kalendáře jednati také na koncilech; v Kostnici ujal se otázky té Pierre d’Ailly (Petrus Alliacus), v Basileji Mikuláš z Kusy (Nicolaus Cusanus), ale oba bez úspěchu. Proti všem opravným návrhům, jež posud byly učiněny, mohlo se arci právem mnoho namítati. Proto papež Sixtus IV. r. 1476 povolav předního astronoma současného Jana Müllera z Královce do Říma, uložil mu, aby vypracoval nový návrh; ale Müller umřel dříve, než mohl práci svoji dokončiti. Úplně bezvýsledně zabýval se otázkou opravy kalendáře koncil Lateránský r. 1516, ačkoliv papež Lev X. i císař Maximilián I. opravě přáli. Také koncil Tridentský nedostal se k projednání této důležité otázky, pročež v posledním svém sezení uložil provedení opravy papeži; aspoň v tomto smyslu rozuměli v Římě vyzvání koncilu k reformě breviáře.

Oprava provedena byla teprve za dvacet let po koncilu Tridentském, a sice provedl ji papež Řehoř XIII., po němž bývá nový kalendář nazýván kalendářem gregoriánským. Papež Řehoř svolal r. 1576 mezinárodní kommissi k prozkoumání opravného návrhu, jejž byl učinil Aloigi Giglio (Aloisius Lilius); kromě toho bylo vyžádáno dobrozdání některých katolických universit a konečně byl původní návrh Liliův přijat s nepatrnými změnami. Papež schváliv práci kommisse dal zásady, dle nichž oprava se měla státi, uveřejniti v pamětním spise Canones in Calendarium Gregorianum perpetuum a bullou Inter gravissimas z 24. února 1581 dle počtu florentinského (24. února 1582 dle našeho počítání) prohlásil dlouho očekávanou opravu. Úloha, jež měla býti novou reformou rozřešena, byla dvojí. Nejdříve musila rovnodennost jarní býti zase přivedena na 21. březen jako za času koncilu Nikaiského. Za tím účelem papež nařídil, aby r. 1582 v říjnu bylo 10 dní vynecháno a to tak, aby se po 4. říjnu psalo hned 15. Tím změnila se litera nedělní tohoto roku, jež byla G, od 15. října na C. Aby se chyba nemohla opakovati, ustanoveno, že na příště v každých 400 letech mají býti vynechány tři dni přestupné dle násl. pravidla: roky saekulární mohou býti jen tehdy přestupnými, jsou-li po vynechání null čtyřmi dělitelny. Následkem toho v l. 1700 a 1800 byl rok obyčejný a r. 1900 bude zase obyčejným. Rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským, jenž obnášel od 5. října 1582 do 1. března 1700 deset dní, vzrůstá ovšem po každém roku saekulárním, v němž přestupný den byl vynechán, o jeden den (je tedy od 1. března 1700 rozdíl 11 dní, od 1. března 1800 rozdíl 12 dní a od 1 března 1900 do 28. února 2100 bude 13 dní). Tím dosaženo, že se 21. březen, t. j. kalendářní termin počátku jara, nemohl trvale vzdáliti od skutečného začátku jara. Po každém vynechání dne přestupného musí ovšem nastati změna i v pořádku liter nedělních: poměr jejich k literám nedělním juliánského kalendáře je tento:

Obtížnější bylo rozřešení druhé části úlohy jak by totiž cyklus Metonův měl býti opraven a jak by skutečné fase měsíční měly býti uvedeny v souhlas s kalendářním, cyklicky vypočteným stářím měsíce. K tomu účelu byl konstruován nový cyklus epakt, jenž podle svého původce má jméno epakt Liliových (čili gregoriánských), ačkoli definitivní jeho podoba v několika podrobnostech odchyluje se od původního návrhu Liliova. Epaktou jistého roku rozumí se v kalendáři gregoriánském stáří měsíce 1. ledna. Připadne-li v jistém roce úplněk na nový rok, můžeme jej pokládati za první den měsíce lunárního a dáti mu epaktu I, ale můžeme též říci stáří měsíce = 0 a dáti mu epaktu 0; v kalendáři gregoriánském klade se však místo nully hvězdička. Je-li tedy jistého roku epakta *, musí příštího roku (protože rok lunární je asi o 11 dní kratší než rok sluneční) býti epakta XI, třetího roku XXII atd. Cyklus epakt je také v kalendáři gregoriánském 19letý a t. zv. »saltus lunae« nastává po 19. roce. Jinak nemají Liliovy epakty se staršími nic společného, účelem jejich jest pouze označovati dni v kalendáři, i na něž v určitém roce připadá novoluní. V kalendáři juliánském připadá v 1. roce cyklu měsíčního novoluní na 23. ledna. Vynecháním 10 dnu r. 1582 přešlo toto novoluní na 2. únor, bylo by tedy první novoluní v roce připadlo na 3. ledna. Lilius je však přeložil na 31. prosinec roku předcházejícího. Tak dostal pro první rok cyklu měsíčního epaktu I, a poněvadž každého dalšího roku epakta stoupá o 11, jest lehko konstruovati řadu epakt pro celý cyklus měsíční. Ale vynechá-li se jistého roku v kalendáři rok přestupný, musí se epakty přirozeně zmenšiti o 1; toto zmenšení epakty o 1 sluje rovnicí sluneční (aequatio solaris). Naopak zase následkem nepřesnosti cyklu Metonova posunuje se vždy asi za 300 let novoluní o 1 den nazpět, pročež epakty musí o 1 den vzrůsti; tento vzrůst epakty o 1 sluje rovnicí měsíční (aequatio lunaris). První rovnice sluneční nastala r. 1700 a následkem toho musil se cyklus epakt změniti (viz připojenou tabulku). R. 1800 nastala první rovnice měsíční; poněvadž na tento rok připadla zároveň také rovnice sluneční, zrušily se účinky jejich navzájem a dosavadní cyklus epakt zůstal v platnosti. Ale r. 1900 nastane zase rovnice sluneční sama a následkem toho vejde v platnost třetí řada epakt, jež zůstane v platnosti až do r. 2199. Takových řad epakt může býti v gregoriánském kalendáři třicet a všecky vystřídají se až do r. 8200 našeho letopočtu, ale teprve po 300.000 letech budou po sobě následovati v témže pořádku. K vůli pohodlnějšímu vypočtení epakt Liliových byly vypočteny t. zv. epakty juliánské (t. j. epakty, jež v době reformy gregoriánské připadaly na 1. ledna roku juliánského v jednotlivých letech kruhu měsíčního). Epakt těch nebylo však nikdy užíváno k datování, ač neznalostí mnohých chronologů bývají vydávány za epakty středověké. Poměr jejich k epaktám Liliovým znázorňuje nám tabulka:

Chceme-li pomocí Liliových epakt vypočísti, kdy budou jistého roku velkonoce, jest především nutno najíti zlatý počet daného roku. (K tomu účelu nutno číslo roku zvětšiti o 1 a součet děliti 19; zbytek je zlatý počet; není-li zbytku, je zlatý počet 19.) Pak najde se v připojené zde tabulce epakta, jež k příslušnému zlatému počtu náleží, a potom hledá se tato epakta ve věcném kalendáři gregoriánském při dnech mezi 8. března až 5. dubna. Na den, při kterém se epakta v těchto měsících nachází, připadá velikonoční novoluní; počítáme-li odtud plných 13 dní dále, dojdeme ke dni úplňku velkonočního, k tak zv. terminu či roku velkonočnímu, a neděle nejblíže příští jest neděle velkonoční. Pohodlněji lze velkonoce najíti pomocí předchozí tabulky, na níž jsou terminy velkonoční pro léta 1583—2199 již sestaveny. Tak na př. kdy budou velkonoce r. 1898? Zlatý počet jest 18; termin velkonoční je dle naší tabulky 6. duben, jenž má literu denní E. Litera nedělní tohoto roku je B, je tedy 6. duben r. 1898 středa, nejbližší neděle je 10. dubna, jež je tedy nedělí velikonoční.

Kalendář gregoriánský má sice menší chyby než juliánský, ale není nikterak bezvadný. (O vadách těchto podrobněji jedná Art de vérifier les dates II., č. 1., str. 85 a násl.) Především se reformátorům vždy ještě nepodařilo rok tropický přesně vyrovnati s rokem občanským. Vynechání 3 dnů přestupných ve 400 letech předpokládá totiž, že rok tropický má 365^d 5^h 49^m 12^s, kdežto ve skutečnosti byla délka jeho r. 1800 (dle výpočtu Hansenova) asi o 26^s kratší. Chyba tato ovšem časem se bude zvětšovati a asi ve 3323 letech vzroste na celý 1 den. Závažnější chybou jest, že skutečné fase měsíční neshodují se s kalendářními. Novoluní v gregoriánském kalendáři jsou totiž vypočtena dle středního pohybu měsíce a následkem toho odchylují se od astronomických novoluní (vypočtených dle skutečného pohybu měsíce) nezřídka o jeden, dva nebo dokonce 3 dni; přirozeně odchylují se někdy také kalendářní úplňky o jeden den. Následek této vady jest, že tedy velkonoce někde přece se neslaví v den určený koncilem Nikajským, ano že dokonce někdy křesťanské velkonoce připadají v týž den jako židovské. Celkem tedy je kalendářní reforma papeže Řehoře XIII. ceny velmi pochybné. Rozšíření kalendáře gregoriánského dálo se jen povlovně a ne bez odporu. Ve větší části Italie, ve Španělích, Portugalsku a Polsku přijat byl nový kalendář přesně dle ustanovení bully papežovy tak, že r. 1582 přešlo se ze 4. října hned k 15. Ve Francii a v Lotrinsku přešlo se od 9. prosince 1582 k 20. prosinci. V katolickém Německu přijat nový kalendář r. 1583 v rozličných dobách (patentem cís. Rudolfa II. z 1. října 1583 nařizovalo se, aby od 5. října přešlo hned k 15., ale jen universita vídeňská se zachovala dle toho). V Čechách a obojích Rakousích přešlo se r. 1584 ze 6. ledna k 17. a ve Slezsku t. r. z 12. na 23. ledna. V Uhrách přešli r. 1587 z 21. října na 1. listopad. V knížectví Pruském přijat byl kalendář gregoriánský po dlouhých sporech s Polskem teprve r. 1610 tak, že se přeskočilo z 22. srpna na 2. září. R. 1682 zavedli jej Francouzi v částech Elsas. V Anglii přešlo se teprve r. 1752 k novému kalendáři a sice vynecháno po 2. září deset dní, a teprve násl. roku přijali jej též ve Švédsku přeskočivše z 17. února na 1. březen. Papež Řehoř XIII. pokusil se sice několikrát, pohnouti též církev řeckou, aby přijala jeho kalendář, ale marně. V dobách přechodů bývá často udáváno, dle kterého kalendáře jest určité datum počítáno; při tom bývá datum dle juliánského kalendáře opatřeno přídavkem stilo veter (antiquo), secundum antiquum calendarium, dle starého počtu; datum dle kalendáře gregoriánského označuje se přídavkem stilo novo (reformato, correcto), more Gregoriano, dle nového počtu a pod. Často vyskytují se též data dvojitá ve způsobě zlomku, při čemž jmenovatel značí datum dle kalendáře gregoriánského, na př. 1./11. května 1599.

Literatura. O kalendáři juliánském viz zejména W. Soltau, Römische Chronologie (1889). O kalendáři gregoriánském: Clavius, Romani calendarii a Gregorio XIII P. M. restituti explicatio (1603); Kaltenbrunner, Beiträge zur Gesch. der Gregorianischen Kalenderreform (Sitz.-Ber. der Wiener Akad., ph.-hist. Cl. sv. 97. str. 7); týž, Die Polemik über die Gregor. Kalenderreform (t., sv. 87, str. 489); Schmid, Zur Gesch. der Gregor. Kal.-ref. (Hist. Jahrb. der Görresgesellschaft 1882 str. 388 a 1884 str. 52). Ostatek podávají obšírné zprávy též různé rukověti uvedené při čl. Chronologie.