Nejznámější české knižní kalendáře

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století vycházelo v českých zemích téměř tisíc titulů knižních kalendářů. Některé kalendáře přežily dokonce obě války, ale nástup komunistů již ne, nejodolnější kalendáře vycházely ještě na počátku padesátých let dvacátého století (například stý ročník kalendáře Moravan pro rok 1951), pak tento formát kalendáře téměř zanikl. Knižní kalendáře z přelomu století měly většinou tři až čtyři části:

Kalendářní část: na první stránce byla většinou charakteristika roku pro nějž byl kalendář vydán, včetně základů roku a termínů pohyblivých svátků, viz zdejší Úvodní stránka k staročeskému kalendáři, včetně vybraných astronomických dat (například sluneční a měsíční zatmění, začátky ročních dob). Na dalších stránkách pak byly jednotlivé měsíce roku. Reklamní kalendáře měly tuto část zkrácenu i na pouhou jednu stránku, vystačily si s ročním kalendářem.
Literární část: tu můžeme ještě rozdělit na naučnou a zábavnou část, naučná část obsahovala někdy za Rakousko-Uherska rodokmen císařské rodiny, ceník kolků a podobně. Dále naučná část mohla obsahovat praktické rady, kuchařské recepty a i adresy zastupitelských úřadů. Zábavná část obsahovala povídky mnohdy nevalné kvality a kreslené vtipy.
Seznam výročních trhů: tento seznam byl řazen abecedně podle místa konání trhů, u každého města byly vypsány termíny konání, včetně označení typu trhu (trhy na zboží, dobytek či koně). Někdy byl tento seznam integrován v kalendářní části jako trhy v daném měsíci.
Inzertní část: reklamní kalendáře dávané zdarma stálým zákazníkům pochopitelně obsahovaly inzerci jen dané firmy.

V dalších odstavcích je popis vzniku nejznámějších českých knižních kalendářů, někteří čtenáři možná mají dodnes některé výtisky někde na půdě.

Pečírkův národní kalendář

Josef Pečírka

Zakladatelem byl doktor Josef Pečírka, první ročník vyšel na rok 1858. Doktor Pečírka byl literárně činný již od čtyřicátých let, byl populární spisovatel a překladatel, přeložil velkou řadu spisů pro mládež. První ročník vyšel pod názvem Národní kalendář u nakladatele Pospíšila, od roku 1865 jej vydával sám autor s nejznámějším názvem Pečírkův národní kalendář. Samotný Pospíšil však vydával kalendář se starým názvem ještě do roku 1903. Zaměřením patřil ke všeobecným kalendářům, nijak se výrazně neprofilujícím tiskovinám té doby. Záhy se stal dosti oblíbeným a již devátý ročník na rok 1866 měl náklad 30 000 výtisků.

Po smrti zakladatele v roce 1870 vydávala kalendář jeho vdova Marianna Pečírková, která však nebyla literárně činná. Proto redakci vedl krátce slavný Karel Jaromír Erben a po jeho smrti Pečírkův spolužák Václav Štulc. Po Štulcově smrti vedla Pečírková kalendář sama, pouze s několika pomocníky. V devadesátých letech náklad v Čechách dosáhl 40 000 výtisků a na Moravě a Slezsku, kde vycházel pod názvem Staroslavný Velehrad, dosáhl nákladu 10 000 výtisků. Existovaly dvě velikosti: malý a velký kalendář. Malý kalendář měl zkrácenu zábavní část a měl méně obrázků, ale byl levnější. Po smrti Marianny Pečírkové v roce 1904, pokračovali ve vydávání kalendáře děti Pečírků, hlavně se angažoval syn Jaromír. Nakonec kalendář vydávali vnuci doktora Pečírky, redaktorem byl na začátku druhé světové války František Xaver Svoboda. Po válce ještě několik ročníků vyšlo, zásluhou nakladatelství Josefa L. Švíkala, poslední vydání kalendáře bylo pro rok 1949, to byl 92 ročník.

Kalendář paní a dívek českých

Růžena Jesenská

V druhé polovině 19. století se v řadě českých kalendářů určených pro nejrůznější stavy objevil i kalendář určený ženám. Roku 1873 byl vydán první ročník ženského kalendáře „Tetín“, jenž však po třetím ročníku přestal vycházet. Po několikaleté přestávce se stejné myšlenky ujal nakladatel František Bohuslav Batovec a první ročník „Kalendář paní a dívek českých“ vyšel na rok 1888 a již zakrátko se stal „nejelegantnější ze všech českých kalendářů, pravá to salonní kniha pro dámy české“. V prvním ročníku bylo vzletné „Věnování“ od Elišky Krásnohorské. Kalendář měl pevnou vazbu, přitom desky měly v různých ročnících pokaždé jinou barvu se zlatým zdobením. Od pátého ročníku kalendář vydával nakladatel Jan Otto. V ročníku na rok 1900 se právě v tomto nakladatelství objevila pozoruhodná chyba v kalendářní části. Kalendář obsahoval, kromě obvyklé kalendářní části, krátké povídky, cestopisy i vzpomínky na významné české ženy. V redakci bylo více žen než mužů, vždy však šlo o významné české literární a vědecké osobnosti. Hlavní redaktorkou byla v letech 1903 až 1910 Gabriela Preissová a největšího rozkvětu se kalendář dočkal v předválečných letech za vedení Růženy Jesenské, která pracovala jako hlavní redaktorka od roku 1911 až do konce.

První světová válka a poválečné poměry však ubraly na kvalitě i rozsahu kalendáře, i reklamy ubylo. Kalendářem na rok 1920 bylo vydávání zastaveno. Kalendář se ještě po letech vydal pro rok 1941, vydavatelem bylo Ústředí žen při Národní radě české, tentokráte však bez pevných desek. Tento kalendář obsahoval v úvodu stručné dějiny kalendáře od Běly Veselé. O rok později vydávání kalendáře skončilo ročníkem na léta 1942-1943.

Kulíkův veselý kalendář

Karel Kulík

Toto byl reklamní kalendář velkoobchodníka s kávou, Karla Kulíka, rozdávaný stálým odběratelům zdarma. Karel Kulík se narodil v roce 1861 v Plzni, kde se i vyučil kupectví. Již v 19 letech si tamtéž zařídil samostatný obchod, díky pilnosti a ochotě se mu daří, ale na konci devadesátých let prodává oba své plzeňské obchody a stěhuje se i s rodinou do Prahy. Zde v roce 1898 otevírá na hlavní smíchovské třídě velký kupecký obchod. O rok později otevírá na Ovocném trhu první odborný obchod kávou v Praze. Ke kávě, která byla jeho hlavním artiklem, přibral výhradně jen zboží potřebné ke snídani: cukr, cikorku, kávu a čaj. Později otevírá další pobočky nejen v Praze.

Karel Kulík byl jedním z prvních obchodníků, co dovedl pochopit reklamu a uměl ji také použít. Od reklamních letáků a brožurek se dostal až k vydávání Kulíkova veselého kalendáře. Nejprve přebíral na základě úmluvy kalendářní a textovou část Vilímkova humoristického kalendáře a přidal jen svůj obal a inzeráty. Později už vydával svůj vlastní kalendář s nákladem až 60 000 výtisků (někdy měl pozměněn název na Kulíkův zábavný kalendář), který rozdával zdarma svým pravidelným odběratelům. Vtipné kresby z jeho kalendáře byly použity i v jednom z nejoblíbenějších témat zdejšího měsíčního obrázkového kalendáře, viz Kulíkův zábavný kalendář z roku 1930 a Kulíkův humoristický kalendář z roku 1928. Dalším reklamním artiklem byly vystřihovací betlémy, které firma rozdávala v předvánoční době.

V dramatickém roce 1938 uspořádal na návrh čtenářů hlasování o další budoucnosti svého kalendáře: má se vydávat dál nebo peníze nutné k výrobě a distribuci kalendáře raději věnovat na obranu státu či na dobročinné účely? Sami zákazníci rozhodli, že se má vydávání kalendáře ukončit a sto tisíc korun bylo ještě v květnu 1938 darováno armádě. A na začátku roku 1939 byla tatáž částka věnována sociálním ústavům, což bylo v již tehdy okleštěné republice kvitováno s povděkem. V roce 1944 Karel Kulík umírá a nakonec byl jeho velkoobchod v roce 1948 znárodněn, jako ostatní velkoobchodní podniky v oboru potravin, poživatin a nápojů v té době.

Kalendář Vincentina

hrabě Karel Ervín

V roce 1876 byl založen Spolek svatého Vincence z Pauly, patrona všech charitativních zařízení, sirotčinců, nemocnic, vychovatelů v seminářích, sirotků a zajatců. Tento spolek za vedení předsedy Karla Ervína hraběte Nostitze z Reinecků založil roku 1889 v Praze ústav Vincentinum nesoucí jméno tohoto světce. Nejprve se ústav staral o tři chovanky, ale nemocných přibývalo a tak v roce 1907 mělo Vincentinum již 83 chovanců. O rok později se ústav osamostatnil a nesl název Dům milosrdenství Vincentinum a měl již přes sto chovanců. Hlavním posláním Vincentina byla péče o lidi nejubožejší – chudé, opuštěné, všemožně postižené, nevyléčitelně nemocné, o které nikdo neměl zájem. V roce 1922 začal vycházet časopis Vincentinum, čímž ústav získal další příznivce. A v roce 1923 vyšel první kalendář Vincentina vydávaný ve prospěch chudých nemocných.

Druhou světovou válku Vincentinum v Praze přežilo, i když Němci chtěli budovy zabrat pro své potřeby. V roce 1949 mělo Vincentinum již 485 chovanců, ale nástup komunistické moci nepřežilo, Praha musela být jako první očištěna od „mrzáků a jeptišek“. Již v roce 1948 kalendář neobsahoval některé astronomické údaje, neboť pro jejich publikování byla nutné vědecká pomůcka vypracovaná v Londýně a o rok později vyšel naposledy.

Ústav byl za komunistů stále stěhován, rozdělován a přejmenováván. Na počátku devadesátých let ústav pečoval o 350 osob, název zařízení byl Ústav sociální péče pro mládež a Ústav sociální péče pro dospělé. Od roku 1992 získal ústav právní subjektivitu a název Ústav sociální péče Vincentinum. Nakonec se roku 2007 zase mění název na Vincentinum – poskytovatel sociálních služeb Šternberk, příspěvková organizace. Kalendář již nevydávají.

Pilnáčkův kalendář pro naše hospodyňky

Josef Václav Bohuslav Pilnáček

Nejstarším známým mydlářem z rodu Pilnáčků byl Matěj, narozený roku 1795. Výrazněji se prosadil až jeho vnuk Josef Pilnáček, narozený roku 1853. Ihned po vyučení roku 1875 si otevřel mydlářskou dílnu v Hradci Králové. Po svatbě využil věna své manželky k rozšíření podnikání a dílnu zmodernizoval. Jeho výrobky byly oblíbené, šly na odbyt a nakonec v témže městě postavil velkou továrnu na mýdlo. V roce 1912 se stal spolumajitelem závodu jeho syn Josef Václav Bohuslav narozený roku 1877, továrna v té době vyráběla již nejen mýdlo, ale i svíčky a voňavky. Ve dvacátých letech továrna už patřila mezi přední československé výrobce čisticích prostředků a pronikla i na zahraniční trhy, sklady měla v Praze-Karlíně i ve Vídni.

V téže době začal být vydáván i reklamní kalendář nejdříve s názvem Pilnáčkův kalendář pro české hospodyňky, obsahoval nejčastěji povídky týkající se mýdla či parfémů, ale i naučné články nebo vlastenecké úvahy. Od vydání pro rok 1934 nesl kalendář název Pilnáčkův kalendář pro naše hospodyňky. V kalendáři byly pořádány i soutěže o ceny, výhrou byly pochopitelně výrobky továrny, například krabice mýdla či zubního krému. Do kalendáře přispívali i autoři zvučných jmen třeba Viktor Dyk, Ignát Herrmann i Jiří Stanislav Guth-Jarkovský.

Roku 1929 zakladatel závodu zemřel a Josef Václav Bohuslav byl v témže roce zvolen starostou města Hradec Králové, přitom řízení podniku přenechal zase svému synovi. Věnoval se také společenské a charitativní činnosti, byl čestným členem Klubu českých turistů i čestným předsedou Svazu lyžařů. Ve funkci úspěšně působil až do roku 1942, kdy byl donucen odstoupit pro své vlastenecké postoje. V roce 1948 byla jeho továrna znárodněna a on sám byl označen jako třídní nepřítel. Poslední vydání kalendáře bylo právě pro tento tragický rok 1948. O rok později byl při přepadení ubit k smrti, tento kriminální čin zůstal dodnes neobjasněn. Jeho syn s rodinou pak byl násilně vystěhován na samotu v Orlických Horách, kde pracoval jako lesní dělník. Znárodněné továrně se samozřejmě nedařilo, proletáři nepotřebovali kvalitní mýdlo, výroba byla ukončena a areál převzala firma Tesla. V roce 1992 byl dědicům navrácen majetek a ti se jej nyní snaží změnit v multifunkční objekt.

Kalendář Lidové demokracie

V úvodu jsem psal, že po nástupu komunistů k moci tento formát knižních kalendářů skončil. Existovalo však několik málo výjimek, kromě oborových kalendářů (například Myslivecký kalendář) to byl Lidový kalendář, který poprvé vyšel na rok 1950. Předtím krátce vycházel v nakladatelství Cíl kalendář téhož jména, který redigoval Jan Smetáček, ale dočkal se jen vydání pro rok 1947 a 1948. Lidový kalendář byl vydáván v nakladatelství Vyšehrad, byly v něm sloučeny kalendáře, které dříve vycházely pod názvy Náš rok, Neděle, Venkovan a Katolická žena. Nakladatelství Vyšehrad bylo přejmenováno v roce 1953 na Nakladatelství Lidová Demokracie. Kalendář měl přibližně 150 stránek formátu A5. Zřejmě byl dosti oblíben, náklad totiž dosáhl i 100 000 výtisků. Převážně obsahoval povídky a básně od klasických i soudobých spisovatelů.

Od roku 1962 nesl název Kalendář Lidové demokracie. Po většinu své existence uváděl i astronomické údaje pro jednotlivé dny, včetně východu a západu Slunce i Měsíce, tak jak bývalo před sto lety zvykem. V roce 1968 bylo jeho nakladatelství opět přejmenováno na Vyšehrad. Poslední ročník vyšel na rok 1992, to je zřejmě rok definitivního konce pravidelného vydávání knižních kalendářů v českých zemích.