Ottův slovník naučný, podheslo Kalendáře v české literatuře

Jako jinde, také u nás tvoří kalendář nejpodstatnější část literatury lidové. Prvními kalendáři našimi byly cisiojany, z nichž nejstarší pochází asi z poloviny XIII. století V cisiojanech XV. století již nalézáme mimo veršíky datování se týkající také jiné udaje, například o nedělní liteře, zlatém počtu, literách měsíce, stupních slunce v znameních nebeských atd. Tak se cisiojan pozvolna měnil v kalendář a poněvadž měl na zřeteli hlavně výklad znamení nebeských či planet, nazýval se planetářem. Do planetářů bývala hojně kladena také naučení zdravotnická, neboť tehdejší lékařství zhusta se opíralo o astrologii. Rozmnožujíce se přepisováním nemohly se kalendáře tehdy značněji rozšířiti, za to bývaly ozdobovány pěknými obrázky asi tak, jako bývají záhlaví měsíců v kalendářích nynějších. Rozkvětu kalendářů českých znamenitě pomohlo založení university v Praze. Zkvetloť na ní záhy hvězdářství, jímž se mimo jiné proslavili mistr Havel, Jan Šindel, Křišťan z Prachatic. Tito mistři skládali prognostiky či pranostiky hvězdářské, rovné pozdějším kalendářům, z nichž na příklad prognostiky Havlovy měly chvalnou pověst i mimo Čechy. Na universitě byl koncem XV. století zaveden úřad universitního astronoma (astronomus publicus), jehož povinností bylo vydávati kalendáře »z učení pražského«, jako podobně vydávaly university krakovská a vídeňská.

K rozšíření kalendářů nejvíce přispělo knihtiskařství. Již roku 1489 tištěn první kalendář český, a to v Plzni od Mikuláše Štětiny, bakaláře university krakovské a knihtiskaře plzeňského; počínal rok prosincem, tedy po způsobu církevním. Na počátku XVI. století (poprvé roku 1506) vydával M. Václav Žatecký kalendář nástěnný, jenž jest u nás nejstarším předchůdcem kalendářů takových. Týž mistr od roku 1513, kdy byl po smrti M. Václ. z Pacova ustanoven »hvězdářem veřejným«, vydával kalendáře či ephemeridy knihové. Úřad univerzitního astronoma zastávali v tom století dále mistři Pavel z Příbramě (†1520), Jan Zahrádka (†1557), Šimon Proxen ze Sudetu (†1575), Petr Kodycil z Tulechova (†1589) a Martin Bacháček z Neuměřic (†1612). Vedle nich vydával v 1. pol. XVI. věku dlouhou řadu let kalendáře či minuce M. Šúd ze Semanína, jemuž se od Ferdinanda I. dostalo na kalendáře privilegia, což však nebránilo knihtiskařům, zvláště moravským, aby si jeho kalendářů o své vůli nepřetiskovali a neprodávali. Dále sem náleží Petr z Proboštovic, Václav Zelotýn z Krásné Hory, Bavor Rodovský z Hustiřan, Jan Kodycil z Tulechova, Jan Stráněnský a zejména proslulý Tadeáš Hájek z Hájku. Kalendáře těchto mistrů většinou byly původní, některé však, na př. Zahrádkovy, opírají se o práce cizí, dílem německé, dílem polské. Z polských (krakovských) byly tehdy v českém spracování rozšířeny hlavně kalendáře Tom. Petrkovského, St. Jak. Kuřelovského, Gabr. Janicia a jiných. Roku 1539 objevuje se již i překlad kalendáře, a to z německého kalendáře Jana Vögeleina z Vídně.

Vedle kalendářů zhusta se vyskytují minuce. Rozdíl mezi nimi však mizel již v XVI. století a zmizel úplně počátkem století XVII., ač i potom udržuje se název »minuce« vedle novějšího almanach, kterým označovány knihy tohoto druhu. Poměrně záhy, již roku 1544, vyskytují se v kalendářích počátky ilustrací, jimiž zejména ozdobován titulní list. V XVI. století již také vkládán do kalendářů prázdný papír na poznámky a zápisy. Pokud lze zjistiti, první to vytýká V. Zelotýn, vydávaje na roku 1575 »kalendář hvězdářský k psaní«. Obsah kalendářů z té doby zpravidla tvoří obšírná dedikace a předmluva, »summovní poznamenání běhu aneb hnutí planétův«, výklad »charakterů«, to jest znamének u jednotlivých dní vzhledem k tomu, jak jsou k čemu příhodny nebo nepříhodny, výklad znamení hvězdářských a pak tabulky jednotlivých měsíců i s rýmovanými pravidly zdravotnickými a s veršíky astrologickými. K tomu se zhusta druží různé předpovědi o válkách, hladu, moru, povodních a tak dále (předpovědi o počasí jsou přidány porůznu k jednotlivým dnům), ano i o příbězích politických, jež tajemnými formulkami předpovídal zvláště brandeburský lékař Thurneiser, jehož kalendáře také do češtiny byly překládány. V kalendáři Tom. Petrkovského z roku 1562 nalézáme seznam trhů či jarmarků v království Českém, novotu, jež se udržela až na naše časy, v kalendáři pak J. Kodycila z roku 1577 jsou uvedeny prvně dnové a doby soudní. Roku 1578 vydal D. Adam z Veleslavína kalendář historický, obsáhlé dílo, vykládající dle dní celého roku příběhy z dějin obecných, roku 1584 pak Pr. Lupáč z Hlavačova »Rerum bohemicarum ephemeris«, podobný pokus o dějinách českých. Uváděti »historie«, příběhy dějepisné i fantastické smyšlénky, stalo se pak obyčejem kalendářů vůbec, ale dálo se to zhusta lakonicky. Ad. Huber položil do svého kalendáře na roku 1591 též výtah z katechismu, a jeho příkladu bylo hojně následováno v dobách pobělohorských, kdy též jiné rozpravy nábožné tam vkládány. Tyto prosaické stati a ony »historie« jsou základem zábavné části kalendářů, dnes hlavní látky jejich.

Když roku 1583 mandátem Rudolfovým byla u nás zavedena Řehořova oprava kalendáře, bránili se jí někteří kalendářníci a způsobili mnoho zmatků. Nařízeno tedy, aby rukopisy kalendářů a minucí byly předkládány k censuře kanceláři arcibiskupské. To asi byla také jedna z příčin, proč Petr Kodycil roku 1585 a po něm Adam Huber vynechali svátek Husův. Censura arcibiskupova však nesrovnalostí nenapravila, ani zejména cizí původci kalendářů, jak dokazuje české spracování kalendáře lužického faráře Albína Mollera, spravovali se v té příčině toliko svou libovůlí. Nařídil tedy Rudolf II. roku 1597 Tad. Hájkovi, »aby všechny v Praze vydávané kalendáře a bludy v nich obsažené přehlédl a jak by napraveny býti mohly, zprávu o tom podal«. Dobrý záměr ten však byl zmařen úskoky impressorů. Z dalších vydavatelů českých kalendářů jsou známi: Litoměřičan Ond. Mitýsko, Mart. Horký, přírodopisec Ad. Zalužanský ze Zalužan, Plzeňan Kašpar Lad. Stehlík z Čenkova, Slovák Dan. Basilius z Deutschberka a Jan Jiří Žalud či Aichelman z Mostu, jehož kalendáře však asi byly překládány z němčiny. Ve 2. polovině XVII. století vydávali původní kalendáře české Václ. Černomostský, žák a nástupce Marka Marci, a Jak. J. Dobřenský. V celé době úpadkové ostatně množí se překlady kalendářů a horší se jakost jejich obsahu i formy. Překládáno — zvláště na Moravě — z mistrů krakovských, jako byli: Pavel Herc Kuřelovský, Jiří Dachnovský, Jan Oldř. Čermák, M. Orlinský, Zik. Čarnovský, Jan Gostumiovský, Krištof Křikavský. O překlady pečovali tiskaři, například Hradecký v Olomúci, Březina a Arnolt v Litomyšli, Bylina, Šípař, Goliáš, vdova Sedlčanská a jiní v Praze. Překladem z němčiny zvláště se rozšířily kalendáře Heřm. de Werwe J. Kryštofa Daysygnera Mostského. Také a v XVIII. století zachovávaly kalendáře v celku stále starý ráz svůj. Svými pranostikami, výklady planet a jiným, platně působily na některé stránky podání lidového. V polovici minulého století nalézáme kalendáře malého formátu špalíčkového, jaké vydával například Václ. Chrudimský. Roku 1702 obdržel Jiřík Labaun, pražský knihtiskař, privilej na vydávání kalendářů, jíž potom požíval i syn jeho Jiří. Kalendáře jim spisoval Joachim Kristian z Chotěšova. Podobné výsady domohl se roku 1720 knihtiskař Fr. K. Rosenmüller, který před tím od roku 1710 vydával šlechtický almanach Také jiní majetníci tiskáren (Koudelka, Kyrchner, Jeřábek, Höchenberge a jiní) vymáhali si dovolení na kalendáře, jež pak a obstarávali vypodobně jako knihtiskárny nynější. Roku 1760 nalézáme již kolek na Kyrchnerově miniaturním kalendáři, předchůdci našich »kalendářů do tobolky«. Roku 1799 uložen kolek na všecky kalendáře, jež měly čásť zábavnou.

Kalendářů vhodně užili k poučování lidu někteří naši buditelé národní. První je zveleboval Slovák Jan Chrastina, rozhojniv obsahy kalendářů, jež od roku 1758 vydával v Prešpurku. Za jeho příkladem šli později Jiří Palkovič, Kašp. Fejerpataky, J. Hýbl, Tomsa a jiní. Důležity byly zejména kalendáře toleranční, jež vydával v letech 1787 až 1798 V. M. Kramerius. První kalendáře pro evangelíky vydával P. Höchenberger roku 1783—85. Oblíbeny byly také stoleté kalendáře, jaký dle německé předlohy vydal K. J. Thám. Od roku 1795 vydávala Hospodářská společnost v intencích svých kalendář hospodářský, který teprve v nové době ustoupil kalendářům obsahu svěžejšího. Od prvních desítiletí našeho věku objevují se kalendáře s různými názvy lákavými, jaké mívají také kalendáře nynější. Za posledních dob rozmohly se kalendáře nad míru, zhusta ne na prospěch svého obsahu. S odbornými časopisy téměř současně vznikly též hojné kalendáře odborné, věnované zájmům různých stavů a disciplin; v nich možno spatřovati nejvyšší bod v rozvoji přehojné literatury kalendářové. Srovnej: F. Palacký, O pranostikách a kalendářích čes. zvl. v XVI. století, »Č. Č. Mus.« (1829); J. J. Hanuš, »Čes. písemnictví hvězdoslovné« (t., 1862); F. Dvorský, T. Hájek z Hájku (t., 1891); F. V. Vykoukal, Z historie našich kalendářů (»Světozor«, 1892).