Karel Čapek: Kalendáře

Jsou ovšem různé kalendáře, na příklad odborné; jsou kalendáře lékařské, lesnické, zahradnické a jiné; ale mezi všemi kalendáři budeme zde míti na mysli jen kalendáře zvané lidové, rodinné, národní nebo prostonárodní, zábavné anebo kratochvilné, kalendáře s devisou

„pro časy veselé i truchlení,
pro hlavu i srdce,
pro město i venek,
pro dům i rodinu.“

Budeme se zabývati lidovou četbou, která proniká i tam, kam nezavane žádná literární sláva světská, ba ani pan Zahradník-Brodský; literaturou, která se čte i ve Stříbrné Skalici, Větrném Jeníkově a Vlachově Březí, v Deštné, Drnoholci, Andělské Hoře a Trhové Zahrádce, ba i v Krýrech, Blšanech, Čkyni, Kokorách, Ouštěku a jiných místech tajemných a dosud neprozkoumaných. Často se v literárních úvahách mluví o Čtenáři jako o tvoru, který buď neholduje moderním proudům nebo naopak jde s duchem doby; ale i když se takto diskutuje o čtenáři vůbec, nikdo se blíže nezajímá o Neznámého Čtenáře ve Starém Sedlišti nebo v Novém Kníně, neřku-li v Krsech nebo ve Zlívi; a to ještě mluvíme o městech, městysích a trhových místech, nezmiňujíce se o přifařených vesnicích, samotách, kocandách a hájovnách, které vesměs spadají do kulturní oblasti lidových, rodinných a prostonárodních kalendářů. Tedy tento Neznámý Čtenář neholduje sice moderním proudům, ale zato jde bezpečně se svou dobou, neboť si každého roku kupuje nový kalendář na příslušný běžný rok. Neví sice, který je toho roku panující literární směr, ale může si najít, která je toho roku panující planeta. Je to čtenář, který nežije ve znamení romantismu nebo ve znamení obratu k realismu, nýbrž spíše ve znamení Býka, Skopce, Vodnáře a jiných věčných znamení zvěrokruhů. Je to, abychom tak řekli, čtenář zcela nečasový a téměř věčný. Tajemství kalendářů je, že to je jediná opravdu časová literatura, neboť platí jenom pro běžný rok; a že při tom je to literatura v nejvyšší míře neměnná a ustálená. Není to literatura pro věčnost; je to jen literatura na rok, ale jak známo, rok se vrací každého roku. Existuje literatura, která trvá věčně nebo skoro věčně jako egyptské pyramidy; proti tomu je literatura, která netrvá v paměti lidí ani v literárních dějinách, ale která se každoročně opakuje jako Hromnice, velkonoční klapačky a Medardovo kápě. Sem patří literatura kalendářová.

Tyto kalendáře se rozpadají ve dvě části: kosmickou a více méně světskou. Kosmická část nás poučuje, je-li vládnoucí planetou toho roku Dobropán či Smrtonoš, Hladolet nebo Krasopaní; dále který je letopočet křesťanský, juliánský, byzantinský, od stvoření světa, od založení Říma, židovský a mohamedánský, takže aspoň víme, kolik uhodilo. Potom udává jakási tajemná čísla, která mi nikdo nikdy nemohl vysvětlit, jako Zlatý Počet, Epakty, Kruh Sluneční, Římský Počet a Nedělní Písmeno. Žijeme většinou jako nerozumná zvěř; někteří z nás sice mohou téměř přesně udat, kolikátého dnes je, ale skoro nikdo neví, že letošní Epakty jsou XIX a že Zlatý Počet je tohoto roku II. Načež následují Pohyblivé svátky a Čtvero suchých dnů; mám za to, že řečené Pohyblivé svátky jsou v kalendářích jedinou proměnlivou věcí a slouží k zvláštnímu osvěžení čtenáře. Hle, řekne si čtenář překvapen, neděle Devítník připadá letos na 27. ledna — kdo by to byl loni řekl! Následuje část hvězdářská, ve které se dozvíte, že letos jaro se začíná přesně dne 21. března ve 3 hodiny 36 minut ráno, kdy vstupuje slunce ve znamení Skopce; dále která jsou znamení na nebi, co všechno budou provádět planety a jaká budou zatmění slunce a měsíce. Tím je rok člověka zasazen do hvězdného rámce; planety kolotají nad naší hlavou, nebeská zvířata, jako Lev a Panna, Vodnář a Ryby si podávají ruce ve vesmírném koloběhu; čímž se nám připomíná, že rok na zemi je také rokem ve Vesmíru. Zvláště bohatou četbou je samo kalendárium. Čím je vám, řekněme, 23. březen? Někteří lidé, jako na příklad můj bratr, se toho dne narodili; ale pro vás ostatní je to den stejně krátký, nevýznačný a ledajaký, jako třeba 17. únor nebo 21. listopad. Proti tomu čtenář kalendáře si může o 23. březnu přečíst spoustu věcí: že podle katolického kalendáře je to svátek sv. Serapiona, podle českého kalendáře Vladka, že je Suchý den a přísný půst zdrženlivosti a újmy (nehledíc k čtyřicetidennímu půstu), že toho dne vládne na nebi znamení Panny, že slunce vychází v 5:58 hodin a měsíc v 16:00 hodin, že podle Stoletého kalendáře má panovat déšť a sníh a že v Hořovicích a Husinci se konají toho dne dobytčí trhy. To je kosmický a náboženský obsah 23. března; čtenář kalendáře ví toho dne dopodrobna, na čem je. Budiž po pravdě řečeno, že by jeho naivní jistota byla zviklána, kdyby pěstoval srovnávací kritiku; neboť podle druhého kalendáře na týž rok není 23. března sv. Serapiona, nýbrž sv. Viktorina, slunce je ve znamení Lva a vychází o minutu dříve, zatím co měsíc vychází až ve 4 hodiny 3 minuty, dále je pouhý půst újmy, Stoletý kalendář předpisuje drsné počasí a bouřlivo a trhy se konají v Sangerberku a Slavkově. Z čehož je zřejmo, že každé kritické bádání vede osudně k relativnosti lidského poznání а k pouhé skepsi. Naštěstí čtenář kalendáře čte jenom jeden kalendář a následkem toho je stejně málo vystaven relativismu jako noviny, literární kritika a většina lidí vůbec.

Nyní přistupujeme k literární, zábavné čili kratochvilné části kalendářů. Při jiné příležitosti (mluvíce o románu pro služky) jsme pozorovali, že romantický lidový čtenář má zálibu ve vznešené společnosti, velikých vášních, rytířské statečnosti a ďábelských úkladech. Čtenář kalendářů není tak romantický; jeho vkus se nese spíše k realismu.

Látková oblast kalendářové literatury je celkem táž jako životní oblast jejích čtenářů; je to svět sedláků a chalupníků, maloměstského obchodu, některých řemesel (zejména kovářství) a ku podivu často hájoven a mysliven. Je-li hrdinou děje účetní, hospodářský správce nebo zástupce továrny v X., vniká tím už do řečené látkové oblasti živel panský, dokonce zpanštělý a poněkud podezřelý, v kterémžto případě bere děj zpravidla špatný konec: zpanštělý účetní se dopustí zpronevěry, a bohatý sedlák Jíra pozdě pyká za to, že mu z pýchy dal za ženu svou dceru Lidušku, místo aby ji dal hodnému, ale chudému sousedovu Václavovi. Tam vede hrdopyšnost a sebepovyšování. Proto se drž, čtenáři, svého stavu; proto čti, kterak láska pojí věrná srdce z chudé pastoušky a zámožného statku; kterak dobře se daří přičinlivému kováři a jaké štěstí kvete mladým manželům v hájovně. Nikdy to dobře nedopadne, připlete-li se do děje nějaký pán; kluzké jsou cesty panské; karban (zvaný též kartičky), hýření, prostopášnost a jiné neřesti velkoměsta jsou zapsány na vyžilé líci pana účetního, dluhy, směnky a jiné panské věci přivedou starý grunt na buben, ba ani štěstí rodinné nesídlí tam, kde byl porušen tradiční řád rukodílné a starosvětské šetrnosti.

Můžeme různým způsobem definovat literaturu realistickou; v mnoha případech realismus je ten druh literatury, ve kterém děj bere špatný a ponurý konec, kdežto literatura romantická vede spíše ke koncům triumfálním. Nebo v literatuře realistické se umírá na přirozenou smrt, jako je rozedma plic, úraz, zánět ledvin nebo sešlost věkem, kdežto v literatuře romantické se umírá na dýku, jed nebo souboj. Dále literatura romantická líčí jenom děj, počínajíc tím, že Angelika, už vyspělá ve sličnou pannu, potkala pana ďEvremonta; naproti tomu literatura realistická líčí život, to znamená pokud možno celý život; nežli vesnická Anděla vyspěje ve sličnou pannu musejí se nejprve vzít její rodiče, načež si přikoupí kozu, krávu a něco polí, mají dceru Andělu, která si na konec vezme chudého kováře, má zdárné děti a dožije se vysokého věku, chovajíc na klíně vnoučata. Kalendářová povídka provází obyčejně své hrdiny od stavu praenatálního až do požehnaného stáří nebo přirozené smrti. Realistický čtenář se nezajímá o děj, nýbrž o život. Jeho zájem není vyčerpán tím, jak dopadne aktuální zápletka, nýbrž tím, jak to dopadne s celým člověkem a jeho rodinou. Angelika nesmí z důvodů romantických zestárnout a ztloustnout; proto literárně bere konec v květu mladosti ať už v rakvi nebo v náruči pana ďEvremonta. Realistický člověk však ví, že polibek milenců není žádný konec, nýbrž začátek; ba že ani kolébka, která se po roce dostaví, není konec, nýbrž začátek, neboť je nutno děti vychovat, zaopatřit, vyženit a vyvdat. Mohli bychom říci, že předmětem realismu není člověk, nýbrž rodina.

Další znak romantismu je, že mluví o věcech a osobnostech, které jsou čtenáři velmi vzdálené, jako jsou vévodové, opati, věrní sluhové, historické osobnosti, staré zámky, podzemní chodby a jiné příslušnosti toho druhu; naproti tomu realism líčí osoby a prostředí známé a obvyklé, jako je lakomý sedlák Toužil a marnotratný sedlák Vácha, farář, hajný, pastucha, stará výměnkářka a podobně. Realistický čtenář se zajímá jen o to, co už zná; podobně jako profesor Krejčí, považuje za skutečné jenom to, co je přístupno jeho zkušenosti. Sestoupíme-li k lidovým kořenům literárních zálib, musíme poněkud opravit své obvyklé soudy. Například říká se, že romantism se obrací k fantazii čtenáře; proti tomu lze namítnout, že lidový čtenář si většinou nijak nemůže představit vévodu, komtesu Cecilii, poustevníka Petra nebo ďábelského dobrodruha Rajmunda, jelikož jsou stejně abstraktní jako Ctnost, Krása, Zlo a jiné obecné pojmy. Romantism není fantastický; je jenom fiktivní; ukájí potřebu fikce. Uvádí svého čtenáře do světa, který není zásadně fantastický, nýbrž který je zásadně neskutečný; abychom tak řekli, milosrdně vytváří životní lež. Proto romantism je převážně četbou mladých lidí, služek, vůbec ženských, a obecně pak tvorů sociálně utištěných a nešťastných. Jeho posláním není, aby měl vliv na skutečný život, nýbrž aby ve skutečném životě vytvářel odpoutané a téměř opojené chvíle zapomenutí a úniku ze skutečnosti. Proto musí být napínavý, aristokratický, velkodušný a vášnivý. A proto se musí neodvolatelně uzavřít tím, čím se skutečný život začíná, totiž manželstvím. Naproti tomu se říká, že realism se drží skutečnosti. Kdybychom však měřili lidový realism tím, co je nám známo o skutečnosti, shledali bychom, že tato kalendářová skutečnost je až příliš vymydlená a prostoduchá. I ten nejprostší čtenář ví, že věci kolem něho vypadají jinak, tvrději a složitěji. Ani ten nejnaivnější čtenář není tak hloupý jako ty povídky, které pobožně čte. Ví o životě víc; poznal jej na vlastní kůži. Jakožto raport o skutečnosti by tato literatura byla krajně neuspokojivá. Avšak čtenář kalendářů se nechce dovídat, že se něco opravdu stalo nebo že by se to tak mohlo stát, nýbrž má hlubší zájem: že se to tak obyčejně stává nebo že se to tak díti má. Nejde mu o skutečnost, nýbrž o zkušenost; a lidová zkušenost není prostoupena jen tím, co lidé vidí a slyší, nýbrž spoustou morálních pravidel, přísloví, předsudků, zvyků a konvencí. Jeho nezajímá pozoruhodný psychologický fakt, že sedlák Liška je drobet lehkomyslný, nýbrž morální fakt, že ho ta lehkomyslnost přivede na mizinu; patří mu to. Vězte, že se nevyplácí lakota ani prostopášnost, neposlušnost ani sňatky bez lásky a pro peníze, aniž dluhy, pýcha, lenost a jiné hříchy proti majetku. Ano, ano, je to tak, dobře je to tady napsáno; však počkejte, že s naším sousedem to také vezme špatný konec! Proto jsou kalendářové povídky rok po roce bezmála stejné, neboť jsou postaveny na stejné tabuli hodnot; vždy bude úspěch korunovat lidi přičinlivé a šetrné, kdežto chamtivost, marnotratnost a zpanštělost dojdou zasloužené odplaty. Mravní pravidla a zvyky jsou nekonečně jednodušší nežli život člověka; tady se tě nikdo neptá, jaký jsi, co tě bolí a jaké potlačené komplexy straší ve tvé duši, nýbrž zda hospodaříš se životem rozšafně a podle uznaných norem. Lidový realism není poznávání skutečnosti, nýbrž uznávání skutečných a platných životních konvencí a pravidel.

Avšak když už mluvíme o konvencích a pravidlech, musíme si povšimnout toho, že jsou obyčejně staré, jsouce posvěceny stoletou tradicí. Moderní život, čímž rozumíme politiku, hospodářské stroje, družstevnictví a jiné vymoženosti, které účinně přetvářejí ráz dnešního venkova, se vymyká víc a víc oné patriarchální tabuli hodnot. Kalendářová povídka se drží neochvějně starého řádu; vrací se se zálibou do zašlých dob, do světa našich dědečků a babiček; chová obzvláštní náklonnost k válkám napoleonským a italským, okřívá v dobách roboty. Literární historik by snad usoudil, že v tom dožívá tradice Boženy Němcové a folkloristického realismu; nerad bych se přel, ale mám za to, že příčina leží blíže, a sice ve zkušenosti. Zkušenost je většinou vzpomínání. Zkušený člověk neboli pamětník se neohání tím, co se přihodilo letos v únoru, nýbrž tím, co se přihodilo, nežli narukoval k čáslavskému regimentu, počkejme, tomu bude čtyřicet šest nebo čtyřicet osm let. Zkušenost si víc libuje v tom, co se stalo před padesáti lety, nežli v tom, co se stalo před pěti lety. Co se dálo loni, je cosi podobného smetišti nahodilých a nepotřebných věcí; co se přihodilo před padesáti lety, je cosi podobného pečlivě uložené památce. Předloňský klobouk je veteš; klobouk po nebožtíku dědečkovi je kus rodinného musea. Z těchto a jiných důvodů se v kalendářové povídce nepřihodí, že by zpanštělý sedlák Jíra přistoupil k elektrisační síti východočeské nebo se projížděl na motorovém pluhu; sedlák Jíra ještě pořád nosí koženky, říká „kýho výra“ a brání své dceři v lásce k chudému podruhovi, jakož bývalo zvykem odjakživa. To, co je, je incidentální; to, co bývalo, má trvalou mravní platnost a důstojnost životního řádu.

Ale nezáleží na časovém rámci; látky této literatury jsou mimo čas; jsou staré, protože jsou věčné. Je to především láska, obyčejně spojená s protivenstvím; buď se milují děti dvou znepřátelených rodin, nebo jeden je bohatý a druhý chudý; a protože někdy vyhraje láska a jindy vůle rodičů, máte tu už matematickou možnost šesti různých zápletek. Dále se vyskytuje i dívka svedená a opuštěná, jež, jak pěkně praví jeden kalendář na rok 1929, „pozdě želí své ochoty“. Potom je manželství šťastné nebo nešťastné; nešťastné záleží obyčejně v tom, že muž propije statek. Výjimečně (snad vlivem vysoké literatury) se vyskytne i nevěra; na štěstí vezme to s ní vždy strašný a příkladný konec. Tím je vyčerpán erotický okruh; jak vidíte, není v něm místa pro sexuální komplexy, nesrovnalost povah, nenávist a jiné erotické faktory, jež tak komplikují život i krásné písemnictví. Ano, láska je motiv nejsilnější, i když je to láska ctnostná.

A druhý motiv, zcela význačný pro kalendářovou literaturu, je majetek. Se zatajeným dechem sleduje čtenář napínavý děj, kterak přičinlivá a šetrná Anna, příliš chudá pro Stoupovic Jana, koupí kozu a prodá kůzlata, koupí krávu a prodává mléko, koupí pole a prodá úrodu, načež koupí Stoupův statek a podá ruku chudému čeledínovi; hle, jaká apotheosa práce a škudlení! V kalendáři najdete ještě zasloužené úspěchy, ovoce práce a požehnané stáří; úspory, věno, dědictví hrají tam roli váženou a téměř posvátnou. Je nenapsané a velké mravní přikázání: nakládej řádně se svým majetkem. Zhoubné vášně jsou: lakota, marnotratnost, pýcha, karban, pytláctví, soudy a lenost. Jiné vášně, jako zoufalství, ponížení, podivínství, vzpoura, apoštolství, poznání a cokoliv jiného zmítá osamělou duší lidskou, nevstupuje do tohoto mravního světa. Ukazuje se, že běžná lidová morálka je v první řadě ochrana majetku, čili udržení rodiny jako hospodářské jednotky. Po té stránce jsou kalendářové povídky literaturou opravdu rodinnou: točí se, tak jako rodinné hovory, z osmdesáti procent kolem otázek majetku a hmotné prosperity. A jelikož jde o krásné písemnictví, jsou tyto starosti idealisovány: majetková ctnost vždy vede k zaslouženému úspěchu a štěstí, kdežto majetkové hříchy dojdou spravedlivé odplaty v tomto ekonomickém vesmíru.

Kalendářová literatura, tak jako každá lidová četba, je neochvějně optimistická; ctnost je vždy odměněna a hřích odpykán. Přes všechny špatné zkušenosti, které lidstvo za 7438 let (podle byzantinské aery) udělalo se životem, udržuje se tato poctivá víra v imanentní spravedlnost světa. Představte si, že by se v rodinném kalendáři četlo, kterak skvěle se vede ničemovi a jak člověk ctnostný a přičinlivý klesá pod tíhou života. Mám za to, že v tom okamžiku by nastal konec světa nebo se jinak nápadně zhroutil kosmický pořádek. Našel jsem v kalendářích několik tragických případů, že to dopadlo ukrutně s lidmi hodnými; mám strašné podezření, že si tyto případy nikdo nevymyslil, nýbrž se opravdu staly, dříve, než je paní Anuše Křížová nebo pan A. V. Racek-Zvičínský svěřili papíru. Nespravedlivé případy se fakticky stávají; ale bylo by neodpustitelné, aby si je lidé ještě vymýšleli.

Z láskyplného ohledu na čtenáře pečují kalendáře také o jeho obveselení tak zvanými kratochvilnými historkami nebo veselými črtami ze života. Jejich předmětem bývá nějaká událost na lovu zajíců nebo o posvícení, na jarmarku a při podobných rozjařujících životních příležitostech. Hle, úkaz významný: humor se zjevuje vždy jako episoda. Jsou komické okamžiky, ale život člověka není komický. Komické jsou jenom situace; ale běh života je vážný a dojemný. I kdybychom si vzali nejslavnější humoristické romány, jsou to jen komické episody, navlečené na šňůře. Humor je okamžitý; tragedie a romantická próza je uzavřený děj; realism je literární výraz trvání, a jen smrt mu brání, aby nebyl nekonečný. Ale to už by byla jiná kapitola.

Mluvíme o kalendářové literatuře a nikoliv o jejích autorech. Nemají náročné osobivosti; kdyby se nepodepsali, nepoznali byste ani jejich pohlaví. Trpělivě a odevzdaně nesou neměnnost a skutečnou konvenčnost života; nepokoušejí se proti ní revoltovat, jako svým dílem dělají autoři, štvaní démony ctižádosti a intelektualismu. Píší tak neosobně jako oficiál v zádušním úřadě; myslím dokonce, že píší také tak krasopisně. Literární sláva je nepolíbí na čelo, ale také je, jak se říká, zavilá kritika nevláčí blátem. Neboť kritika nemá pokdy, aby si všimla toho, co čtou statisíce neznámých čtenářů. Kritika musí pojednat o sbírce 17 básní, vydaných ve 250 číslovaných výtiscích. Zajímá se o literaturu, ale nezajímá se o její okraj. Jenže na tom okraji se najde ledacos: především lid.