Dějiny středověké geografie: De natura rerum

V období všeobecného poklesu geografie (možno jej omeziti léty 600—1000 po Kr.) činí na evropském západě výjimku svými kosmografickými vědomostmi anglosaský mnich a filosof Beda Venerabilis (Ctihodný, ∗ 672? — † 735 po Kr.). Ačkoli těžiště činnosti tohoto polyhistora, snažícího se svými spisy zprostředkovati přechod kultury římsko-křesfanské k národům anglo-germánským, tkví vedle rozsáhlé exegetické práce hlavně v jeho Církevních dějinách anglických (Historia ecclesiastica gentis Anglorum) má Beda svůj význam v zeměvědě hlavně spisem De natura rerum (O přirozenosti věcí). Vzorem, místy až doslovným, bylo mu za středověku velice oblíbené, ale neukončené dílo sevillského biskupa Isidora (z poč. VII. stol.) nadepsané Origines sive Etymologiae (Počátky neboli Etymologie). Beda, byť se i snažil uvésti ve své práci vědecké nauky starověku s biblickým podáním, kráčí však namnoze samostatnou cestou vlastního názoru.

Spis De natura rerum podává v 51 krátkých kapitolách přehled fyzikálního popisu světa. Vycházeje z biblického podání o stvoření světa, pojednává nejprve o tělesech s úkazech nebeských, postupuje od nich k zjevům v ovzduší, přechází k mořím a řekám, k rozdělení země na pevniny a moře a končí elementárním nástinem všeobecné nauky o zemi.

Světem rozumí Beda doslovně s Isidorem Hispánským souhrn všech věcí nebeského i pozemského jsoucna (mundus est universitas omnis, quae constant ex coelo et terra). Také nebe může pro svoji krásu a dokonalé uzpůsobení býti označeno tímto jménem. Tvoříť zajisté se zemí nedělitelný celek a kulovitý tvar této jest v souhlase se sférami ostatních tří živlů ji obklopujících: vody, vzduchu a ohně. Nebe má podobu duté koule, v jejímž středu jest země, otáčející se s tak ohromnou rychlostí kolem své osy, že musí býti držena v rovnováze opačným pohybem planetárních sfér. Oba póly světové osy jsou působením ledu ztuhlými. Severní svým souhvězdím Velkého Vozu (Septentrionibus) blíže posunutý obyvatelstvu severnějších zemí, jest pro tyto ustavičně viditelný, kdežto lidé jižnějších krajin spatřují jej následkem kulatostí země mnohem níže, takže Septentriony jsou na příklad v některých krajinách Indie viditelný jen 15 dní v roce.

Na zeměkouli rozeznává Beda patero zemských pásů a čtyři světové strany. Ze zemských pásů (neurčuje je však rovnoběžkami) přiléhají dva nejkrajnější k severnímu a jižnímu pólu (jsou to circulus mundi septentrionalis et australis). Ze tří prostředních dosahuje první (circulus solstitialis) od severního pásu až k nejvyššímu bodu zvěrokruhu. Druhý (circulus aequinoctialis), zabírá zemský povrch mezi severním a jižním bodem zvířetníku, třetí pak (circulus mundi brumalis), sahá od jižního konce zvěrokruhu ke hranicím jižního ledového pásu. Obou polárních pásů se slunce nikdy nedotkne. Proto také jest moře, položené proti severnímu zemskému pólu, pokryto na den cesty od končin Thule věčným ledem. Podobného rázu jest i jižní pól až na to, že není zaledněn, nýbrž tvoří jej pevnina.

Ze čtyř světových stran nazývají se východní a západní branami nebes (januae coeli). Východní janua coeli sahá od bodu, v němž vychází slunce za letního solstitia (slunostání) až k bodu jeho východu za slunostání zimního. V tomto místě začíná zároveň jižní světová strana, která končí v bodu západu slunce za zimního slunostání. Od tohoto pak až po bod západu za letního solstitia sahá západní světová strana. Zbytek, to jest část od bodu západu slunce v době letního slunce až k bodu jeho východu v téže době, zabírá strana severní.

Světový prostor jest dle Bedy rozdělen oblohou ve dvě částí: horní (svrchní) a dolní (spodní). Obloha (firmamentum) má prý název odtud, že podpírá (firmat) svrchní vrstvy vod, jejichž mrazivým chladem se zmirňuje žhavost svrchního nebe a tím se zamezuje zanícení živlů spodních. Zmíněné ledové vody, veledůležitý to činitel pro existenci živoucího tvorstva, jsou však položeny níže než nebe andělů a zemřelých. Obloha čili nebe stálic má jednostejný pohyb. Pod tímto nebem se však zmnohonásobňuje počet pohybů podle množství nebeských těles, vyplňujících spodní nebe a každé z těchto těles má odchylnou dráhu od nebe stálic. Všem planetám jest společno, že se pohybují opačným směrem denního pohybu nebe stálic, ač i ony se mu musí do jisté míry přizpůsobovati. Sklon ekleptiky pak jest příčinou, že se zdají býti brzy výše, brzy opět níže; vlivem slunečních paprsků však se jeví od své dráhy se uchylovali: vracejí se, nebo pevně stojí. Planety se pohybují v kruhovitých drahách a jejich středy jsou odlišné od světového centra s nímž se nikterak nesetkávají. Působením své výstřednosti stoupají daleko více do výše, než-li se přibližují — klesajíce — zemskému středu. Jejich kulminačními body jsou pro Saturna znamení Štíra, Jupiter vrcholí ve znamení Panny, Mars v souhvězdí Lva, slunce v Blížencích, Venuše ve znamení Střelce, Merkur v Kozorohu, měsíc v Býku. Planety se zdají v horních částech svých drah volněji pohybovati, tyto části pro jejich vzdálenost od zemského středu oku se zužují.

Každá oběžnice se vyznačuje zvláštním zabarvením, Saturn má světlo bledé, Jupiter zlatité, Mars jest ohnivý, Merkur září paprskovitě, Venuše jiskřivě. Tato zabarvení planet se však přizpůsobují též prostředí, do něhož tělesa vcházejí. V studených krajinách zdají se souhvězdí bledšími, v horkých červenými; ve větrných oblastech nabývají hrozivého vzezření, v blízkosti slunce, v uzlech drah nebo na jejich koncích zdají se souhvězdí býtí tmavými a beze světla. Planety se pohybují uvnitř zvířetníku, to jest onoho šikmého nebeského kruhu, pod nímž se rozkládají tři prostřední zemské pásy. Jen Venuše jej překročuje o dva stupně, kdežto měsíc jím prostupuje celou svojí délkou, ale nikdy nepřekročuje. Jména dvanácti hvězdných znamení jsou odvozena z části z mythologie, z části z úkazů ročních dob. O mléčné dráze soudí Beda (proti mínění jiných), že nemá záře od slunce, poněvadž toto se jí dotkne jen dvakráte do roka, stojí-li ve znamení Střelce a Blíženců.

O slunci uvádí (aniž by sám pronášel o tom svůj názor) běžné míněmí, že "přijímá potravu z vody". Podobně přejímá i mínění, že měsíc jest větší než země.

Měsíční proměny (fáze) pokládá Beda za úkaz, závislý na různém postavení měsíce ke slunci, jež mu dává světlo. Počíná-li přibývati dne, má měsíční srpek podobu člunu, poněvadž jest měsíc osvětlován zdola. Krátí-li se den, stojí slunce a nový měsíc ve stejné výši a proto jest srpek zpřímený. Měsíc stojí výsoko, zapadá-li slunce a naopak. Denně projde třinácti stupni zvířetníkového kruhu a postoupí v něm v pěti hodinách o tolik, co slunce v pěti dnech. Přiblíží-li se slunci na více než třináct stupňů, stává se neviditelným. Nový měsíc však a první měsíční čtvrt jsou viditelný téhož dne nebo téže noci jen tehdy, vstoupí-li měsíc do znamení Skopce. Jedním zvířetníkovým znamením projde měsíc ve 2 dnech a 6⅔ hodinách, takže než uplyne doba jednoho kalendářního měsíce, urazí dráhu celé ekliptiky. Takto ji obejde do roka třináctkráte. Ve 24 hodinách projde v určitém znamení zvířetníku asi 4/9 své dráhy. Ježto však zlomek 4/9 neudává přesně postup měsíce v prostoru určitého znamení, nutno — když prošel asi třemi znameními — připočísti vždy asi dvě hodiny času, aby se přesně dodržela doba průchodu zbylými znameními.

V jedné z následujích kapitol, věnované rozdělení vodstva na zemi, odvážil se Beda na svoji dobu neobyčejného kroku: opakovati slova Pliniova: Aestus oceani lunam sequitur a doložiti jej i výkladem. Beda píše doslovně to, čemu učí dnešní věda o vztahu měsíce k moři: měsíc působí svojí přitažlivostí na povrch moří, čímž vzniká denně dvakráte příliv a odliv. Tento úkaz jest dvojího druhu. Jsou to jednak Laedones, jednak Malinae. V prvém případě trvá příliv i odliv po šest hodin, v druhém jest příliv pět hodin, odliv sedm. Laedon počíná každého 5. a 20. dne v měsíci, Malinae vždy 13. a 18. a jsou v čase slunostání a rovnodennosti silnější, než obyčejně. Objevují se pravidelně po osmi letech, po jejich oplynutí se opakuje dřívější stav přílivu a odlivu.

Zatmění slunce a měsíce přicházejí se každoročně dílem na spodní, dílem na svrchní polovině země, nejsou však v tomto posledním případě z různých příčin viditelná. Že nebývají zatmění ještě častější, vysvětluje se ze šířky ekliptiky, umožňující slunci i měsíci vzájemně na jejich drahách se vyhnouti. Jinak by muselo za každého úplňku měsíce nastati také jeho zatmění. Kulatost země pak působí, že zatmění, nastalých v době ranní ve východních krajinách nemohou viděti obyvatelé západních zemí právě tak, jako naopak nemohou pozorovati lidé z východních končin večerních zatmění na západě.

Komety jsou dle Bedovy definice hvězdy s plamennými vlasy, které — náhle se objevivše, věští lidu těžké doby moru, války, bouří nebo úpalných veder. Některé se pohybují po způsobu planet, jiné stojí nepohnutě. Nejčastěji se objevují na straně severní, někdy též v mléčné dráze, ale nikdy na západě. Doba jejich viditelnosti kolísá mezi 7—80 dny. Někdy též vysílají do světelného prostoru i planety a ostatní hvězdy ohnivá vlákna.

Vzduchem rozumí Beda "životní dech", jenž podoben prázdnotě, vyplňuje veškeren prostor od měsíce k zemi, nosí ptactvo a mračna a jest schopen dáti vznik bouří. Tento prostor jest až do dne posledního soudu i místem padlých duchů, kteří se mohou v podobách vzdušných těl zjevovati lidem. Nad měsícem jest čistá, světelná atmosféra, do níž prý dosahuje svým vrcholem Olymp. Vzdušná říše se dělí v část horní a dolní. Horní se čítá k nebi, dolní, se svými zjevy: ohněm, kroupami, sněhem a ledem, náleží k zemské sféře, ač i této části se někdy říká obloha (nebe).

Mocným pohybem vzduchu vzniká vítr, jak možno dokázali jednoduchým pokusem s oháňkou na mouchy. Větry jsou následek proudění stlačeného vzduchu s některých vysokých hor a dle ustanoveni Stvořitele uloženo jim vykonávali určitý úkol v přírodě, jmenovitě ochlazovati parna a uváděti v pohyb mořskou vodu. Jsou čtyři větry hlavní, z nichž každému jsou ještě podřízeny dva větry vedlejší (po pravé a leve straně). Vedle těchto jsou ještě místní větry; k nim náleží athénský Scyron a narbonský Circius. Od větru dlužno odlišovati tiché vánky aury na pevnině a altany na moři. V mračnech uzavření větrní duchové způsobují hrom tím, že vyrážejí s rachotem z rozpukaných mračen jako čtyřspřeží ze stáje nebo jako vzduch z nafouklého a pak roztrženého měchýře. Blesky způsobuje třeni nahromaděných oblak. Jest to týž úkaz, jako když křesáním odlétají jiskry z křemene.

Beda připojuje k tomu dále mínění jiných o vzniku hromobití. Jest prý to zápas mezi ohněm, zaníceným shora třením vzduchu a vodou, vzedmutou vzhůru ze země. Zvítězí-li oheň, jest bouře škodlivá zemským plodinám; převaha vody přináší na opak užitek. Blesky jsou, řidšími v zimě a v létě, poněvadž v zimě hasí studený vzduch všechny ohnivé páry, které do sebe přijal, v létě pak bývají horké páry zřídka kdy tak zhuštěny, aby mohl vzniknouti blesk. Proto jsou Skythové a Egypťané před ním chráněni, kdežto Italie jest mu v cestě, poněvadž pro mírnou zimu a vlhké léto, přibližuje se podzimnímu počasí.

Duha se tvoří v oblacích protilehlých slunci refrakcí slunečního paprsku, vniknuvšího do vypouklého mraku. Jest čtyřbarevná; od nebe přijímá barvu ohnivou, z vody purpurovou, ze vzduchu fialovou, kdežto země jí dává barvu zelené trávy. Objevuje se řidčeji v létě než v zimě, také za noci jest vzácnou a jest viditelná jen za úplňku.

Mračna se srážejí z vlhkých kapek, vznášejících se ve vzduchu, které svojí soudržností se stávají tak těžkými, že jich vzduch nemůže udržeti a sesílá je na zemi v podobě deště. Zmrzlé dešťové kapky tvoří sníh a kroupy; tyto rychleji tají než sníh a padají spíše ve dne, než za noci. Sníh vzniká ztuhnutím vznášejících se vodních par dříve než se mohly proměniti v kapky. Na širém moři prý nikdy nesněží.

Poslední tři kapitoly Bedovy kosmologie, věnované zemětřesení, výbuchům Etny a rozdělení zemí na zeměkouli, jsou již pouhou napodobeninou stejnojmenného spisu Isidorova.

Příčiny zemětřesení vidí Beda ve větrech, kteréž ukryty v pórovité zemské kůře podobné mořské houbě, snaží se dostati na povrch. Je-li písčitý nebo vlhký, nejsou zemětřesení možná. Povstávají také jen za klidného a jasného počasí, poněvadž v té době jsou větry uzavřeny v zemské kůře.

Výbuchy Etny lze prý vysvětliti ze vzájemného zápasu ohně a větru, odehrávajícího se v nitru sicilské půdy a podněcovaného větrnými proudy, jež, vanouce mezi aiolskými ostrovy puklinami zemské kůry do žhavého nitra této sopky, snaží se opět z něho uniknouti. Tím rozdmychují znovu oheň v jícnu této hory.

Pevninu země, obtékanou mořem, dělí Beda na Evropu, Asii a Afriku. Asii rovnou velikostí ostatním dvěma dílům, dělí od Evropy řeka Tanais (Don), od Afriky Nil. Evropa se rozkládá od západu k severu, Asie od severu přes západ k jihu, Afrika od jihu k západu.