Ottův slovník naučný, heslo Pašijový týden

Pasšijový týden, jenž počíná se Květnou nedělí a trvá až do Vzkříšení Páně, má jméno své po pašijích. Církevní název jeho jest svatý nebo veliký týden, lat. hebdomas sancta, hebdomas magna. U Rusů pasšijový týden sluje sedmica strastnaja, u Poláků niedziela strastna. Dni jeho posvěceny jsou památce na nejhlubší ponížení Ježíše Krista, tichému zármutku a lítosti nad jeho utrpením a smrtí. V Květnou neděli svěcení ratolestí (větévek palmových, olivových, jívových i j.) a průvod s ratolestmi jest obrazem vjezdu Kristova do Jerusalema. V pondělí čte se evangelium o ženě kající, jež vonnou mastí pomazala nohy Páně; v úterý a ve středu jsou pašije. Při kněžských hodinkách t. zv. temných (matutinum tenebrarum) dojímají zvláště zpěvy z Jeremiáše proroka a modlitba: »Kristus stal se pro nás poslušným až ke smrti«. V Zelený čtvrtek, kdy počíná se přísný půst pašijového téhodne, mše svatá v bílých paramentech představuje poslední večeři Páně. Duchovenstvo přijímá Tělo Páně z rukou celebranta. V kathedrálních chrámech biskupové světí svaté oleje a myjí nohy dvanácti starcům. Při Gloria toho dne zazní hlahol všech zvonů, ale potom zvonění umlká až do Bílé soboty. Po mši svaté přenáší se velebná svátost na poboční oltář, načež ostatní oltáře bývají zbavovány všech okras (denudace). Obřady Velikého pátku jsou tyto: prostrace (duchovenstvo vrhá se na tvář před oltářem), dvé čtení ze Starého zákona, pašije podle sepsání sv. Jana, přímluvné modlitby za všechny lidi, odhalování svatého kříže a klanění se jemu (adorace), zpěv výčitek (improperia), přenesení svaté hostie na hlavní oltář, liturgie podobná mši svaté (missa praesanctificatorum) a vystavení velebné svátosti v božím hrobě. V Bílou sobotu na prostranství před chrámem světí se nový oheň (t. zv. pálení Jidáše) a pět kadidlových zrn. Následuje obřad vnášení nového ohně do chrámu (lumen. Christi), žehnání paškálu, čtení 12 proroctví ze Starého zákona, svěcení křestní vody, litanie ke všem svatým, mše svatá, při níž zase zvony kostelní se rozezvučí a ozve nejprve radostné Alleluja. Pravoslavná církev počíná »strastný« týden v pondělí po Květné neděli. Obřady, jimiž ctí památku smírné oběti na kříži, liší se od ceremonií katolických zvláště tím, jak znázorňován jest pohřeb Páně. Na Veliký pátek po nešporách (velikaja večernja) duchovenstvo snímá s oltáře plaščanicu (rubáš, symbol mrtvého těla Kristova), prostírá ji na zemi uprostřed kostela, okuřuje kadidlem a dává líbati věřícím. V Bílou sobotu plaščanica nesena jest v průvodě pohřebním kolem chrámu a složena zase na předešlé místo k veřejnému uctívání.

U národův germánských a slovanských velikonoce vstoupily na místo svátků, kterými prve vítězství jara nad zimou bylo oslavováno. Z té příčiny mnohé zvyklosti pašijového téhodne, buď posud v lidu zachovalé nebo z dějin nám povědomé, mají aspoň s některého dílu ráz předkřesťanský. Vzpomínáme zejména na obyčej rolníkův vsazovati posvěcené ratolístky do rohů polí, hotovení pečiva, t. zv. jidášků, jež s medem se požívají, umývání obličeje a rukou pod širým nebem, prve než slunce vyjde, vhánění dobytka do vody v téže době, pouštění dřevěných křížků po vodě, vymetání příbytků, když zvoní se poprvé v Bílou sobotu, ukládání posvěcených uhlů pod krov. V pověstech slyšeti jest o putování zvonů do Říma na Zelený čtvrtek a návratu jich v Bílou sobotu, o pokladech, nad nimiž v pašijovém týdnu země se otvírá a podobně.