Ottův slovník naučný, heslo Indikce

Indikce (římský počet, řec. επινεμησις, ινδιχτιων) jest číslo, které naznačuje, kolikátým jest jistý rok v občasí čili cyklu patnácti let. Tato patnáctiletá občasí probíhají celým letopočtem křesťanským, ale kolik jich uplynulo, k tomu se nehledí, nýbrž jen k roku v cyklu samém. Toliko ve Francii vyskytuje se výjimečně počítání celých cyklů indikcí. Datování dle indikcí bylo ve středním věku velmi rozšířeno a po dlouhý čas nahrazován jimi stálý letopočet, ač to byla náhrada velmi nedostatečná. Významno je, že ve starším středověku datování dle indikcí nevyskytuje se jen ve Španělích, kde již záhy vešel v užívání pevný letopočet. Epocha indikcí byla v různých dobách a v různých zemích rozličná i rozeznáváme dle toho troje indikce.:

1. Nejstarší z nich je indikce řecká (indictio Graeca, Constantinopolitana), jež počínala dnem 1. září jako rok v říši Byzantské. Dle ní datováno na východě a v prvních stoletích středověku i v západní Evropě. V listinách papežských lze ji dokázati od roku 584 a datováno tu až do roku 1087 jen dle tohoto způsobu; odtud rozšířila se na Sicilii. V listinách císařských objevuje se za Karlovců od roku 801—823 a pak zase za Jindřicha VII.

2. Indikce Bedova (též indikce caesarea zvaná) začínala 24. září. Původ její jest záhadný; snad vznikla tím, že některý předchůdce Bedův chtěl pohanské datum 1. září zaměniti křesťanským (24. září je totiž svátek početí sv. Jana Křtitele). Indikce tato byla velmi rozšířena v Anglii, Francii i v Italii (zvl. ve Florencii) a v Německu. Také u nás občas jí užíváno. Povšimnutí zasluhuje zvláštní odrůda této indikce vzniknuvší v Janově; zde totiž podržena epocha 24. září, ale cyklus indikcí počítal se o celý rok později než jinde.

3. Indikce římská (indictio romana) čili papežská (indictio pontificatis) počínala 25. prosincem nebo 1. lednem, pročež sluje též indikcí novoroční. V Římě vyskytuje se již v VI. a VII. stol., ale pak byla zase zatlačena oběma ostatními indikcemi. V kanceláři papežské nalézá se od roku 1099 někdy vedle i řecké a od roku 1147 užíváno tu střídavě všech tří druhů. Poněvadž začínajíc s novým rokem na západě všeobecně obvyklým byla pohodlnější než obě indikce předešlé, došla největšího rozšíření. V Němcích nabyla od XIII. stol. převahy nad řeckou i Bedovou, a také duchovenstvo české až na řídké výjimky datovalo výhradně dle ní. V české kanceláři královské užíváno jí, jak se zdá, již za Přemysla I. a určitě za Václava I. a Přemysla II. a pak za králů z rodu Lucemburského až do Václava IV.

Počítání dle indikcí zaniklo v jednotlivých zemích v různých dobách; v Čechách mizí od počátku XV. stol. Nejdéle však udrželo se v Němcích, kdež říšský soud komorní datoval dle nich až do svého zaniknutí.

Poměr indikcí k letopočtu našemu je takový, že první rok prvního jejich cyklu srovnává se s rokem 3. př. Kr. Chceme-li tudíž vypočítati indikci některého léta, je nutno k roku, o nějž jde, přičísti 3; dělíme-li pak součet patnácti, dá nám zbytek číslo indikcí. Při indikci řecké a Bedově nutno ještě číslo indikční zvětšiti o 1, když datum, o něž se jedná, připadá do doby od 1.—23. září; totéž platí o indikci římské, jde-li o datum mezi 26. prosincem až 1. lednem (Při indikci janovské nutno daný rok zvětšiti o 2, součet děliti 15, načež zbytek dá indikci). — O původu a původním významu indikcí nevíme posud nic určitého; byla o tom vyslovena celá řada hypothes namnoze nedosti pravděpodobných. Tak například Savigny uváděl indikci v souvislost s římskou soustavou berní domnívaje se, že v říši římské se daň pozemková vyměřovala každých 15 let, vyměření daní prý slulo indictio a totéž jméno dostal prý i berní rok. Th. Mommsen zase mínil, že indictio znamená původně každoroční ohlašování terminu velikonočního. Naproti tomu De Rossi měl za to, že počítání dle indikcí je původu egyptského, a snažil se vznik jeho uvésti v souvislost s egyptskou soustavou berní. Nejvíce pravděpodobně vyložil původ indikcí O. Seeck dokazuje, že patnáctiletý jejich cyklus souvisí s odhadními periodami berními, z nichž měla každá po pěti letech, a že původ jeho sluší opravdu hledati v Egyptě. — Srv. Savigny, Vermischte Schriften II. (Berl., 1850, str. 128); O. Seeck, Die Entstehung des Indictionscyklus (Deutsche Zeitschr. f. Geschichtswiss. XII., str. 279); Fr. Rühl, Die Constantinischen Indictionen (Jahrb. f. klass. Philologie 1888).