Menu ≡
kalendar.beda.cz

Kalendářová zvířata

Zkrácená kapitola z knihy Slunce, měsíc a hvězdy od Dr Arnošta Dittricha, vydané v roce 1923.

Dr Arnošt Dittrich (* 1878 – † 1959) byl český astronom.
Freska s jarním motivem a vlaštovkami z ostrova Théra, vytvořeno kolem roku 1600 př. n. l.
Freska z ostrova Théra

Estetický dojem částí přirozeného roku bývá spojen s význačným zvířetem. Tak již Řekové spojovali jaro s vlaštovkami, což my také děláme. V našich krajinách hlasateli jara jsou žáby, které náhle se objeví, když se oteplí. Kdysi se i říkalo, že žáby přinesly to teplé slunce. Ohlas toho, již nepochopený, jest v pohádce, kde princezně spadla zlatá koule do studny. Žabák ji vynese, vymíniv si jisté podmínky. Zlatá koule jest sluncem. Proto byla žába u Egypťanů symbolem oživnutí.

Jiným dílům roku přísluší zas jiná zvířata. Tak zpívají podnes děti v Dolních Bavořích, když spatří svatojanskou mušku: „Svatojanský broučku, vleť do studně a vynes nám pro zítřek krásné slunce“. Německé děti zpívají však výjimkou v té říkance „slunovratový broučku“, ač se mu i u nich jinak říká „svatojanský“. Říkanka ta je velice starobylá. Již to, že se slunci přičítá pohoda, je známkou, že slince jest každý den jiné, nové. Broučkové nají pro zítřek vybrati pěkné slunce, aby bylo hezky. Tu se slunovratový čas charakterisuje svatojanským broučkem.

Podzim byl kdysi pro naše předky označen říjením jelenů, jak prozrazuje měsíc říjen. V zimě byl pro Řeky podobným charakteristikem kozoroh, který jen pro dnešní lidi jest zvířetem vzácným. Kdysi kozorožců bylo plno na Pyrenejích, na Alpách, v Malé Asii i Persii. Zvíře to potřebuje zimy, aby mu bylo volno. Proto žije na nejvyšších vrcholech. Jen za kruté zimy sestupuje do údolí. Tam je lovci pronásledují. Stalo se symbolem zimního slunovratu u Řeků, protože je vídali a lovili za krutého mrazu.

Jiné kalendářové zvíře jest čáp; v bájesloví seveřanů jest ptákem Balderovým, jenž náleží k jarním bohům. Protože čáp svým návratem hlásí jaro, jest myšlenková páska mezi ním a dětmi. Zdá se, že myšlenka ta vyskytuje se u všech Indoevropanů. U Římanů například bohyně Pietas měla za odznak čápa a děti.

Důležitým, takřka světovým kalendářovým zvířetem jest havran; dále kukačka, od čeho je pověra, že zná budoucnost. U arktických Indiánů daleko na severu je to sob a losos, neboť z těchto dvou zvířat žijí. Proto se jejich hospodářský přizpůsobil ročnímu rytmu v životě těchto tvorů, a sob i losos samozřejmě stali se jejich kalendářovými zvířaty.

Obrázek souhvězdí Velká medvědice z hvězdného atlasu Urania's Mirror z roku 1824.
Souhvězdí Velká medvědice

Obzvláštní pozornost věnují však Indiáni celé severní Ameriky medvědu. Je podnes kalendářovým zvířetem Indiánů, protože v životě jeho sled ročních počasí zřetelně se obráží. Je to zejména zima, kterou medvěd prospí v zimním spánku, pokládaném Indiány za smrt. Na jaře medvěd „obživne“, to jest hubený a hladový vyleze ze zimního doupěte. Přes léto ztloustne a na podzim, když listí červená, prolévá se krev medvědova.

Je tedy jaro označeno objevením tajemného zvířete, jež — jak Indiáni se diví — jediné kromě člověka chodí po dvou. Podzim je dobou, kdy se lov na medvěda nejvíce vyplatí. Na zimu zmizí, ukryje se ve svém doupěti, kde leží mrtev, až ho jarní slunce zase vzkřísí. Velký medvěd je vzorný přímo příklad, kde vidíme, jak se kalendářové zvíře dostalo na nebe. Na nebi se obecně umísťují zvířata, vždyť nejdůležitější pásmo souhvězdí podnes sluje „zvěro“-kruhem, ač nyní už v něm samá zvířata nejsou.

Další informace:

Nahoru