Menu ≡
24print kalendar.beda.cz

Kalendáře a významná výročí let 1945—1960

Doubravka Olšáková

Doubravka Olšáková (nar. 1977) pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v European Science Foundation ve Štrasburku, dlouhodobě se zabývá dějinami 19. a 20. století se specializací na česko-francouzské vztahy a problémy kolektivní paměti.

Nový kalendář komunistického režimu zahrnoval v padesátých letech jeden státní svátek, šest dnů pracovního klidu, tři významné dny, dva dny památné a přesně tolik výročí, připomínek a oslav, kolik jich požadovala Moskva, mezinárodní situace a nová kolektivní paměť.

Titulní strana kalendáře pro rok 1951
Titulní strana kalendáře pro rok 1951

Pětadvacátý únor se stal jedním z nejvýznamnějších výročí nového politického režimu ustaveného KSČ, která se právě tohoto dne v roce 1948 chopila moci. Jako hlavní a základní stavební kámen nově formované kolektivní paměti měl však „Vítězný únor“ mezi svátky a památnými dny nového, komunistického Československa své výsadní postavení: jako jeden z mála svátků zůstal nepozměněn téměř po celou dobu existence komunistického režimu. Určitě stojí za to připomenout, jaký pohled do kalendáře se nabízel československému občanu v onom památném roce 1948. V tomto roce oslavil český národ podle dochovaných kalendářů následující státní svátky a významné dny: Nový rok (1. 1.), Jméno Ježíš (4. 1.), Zjevení Páně (6. 1.), Svatá rodina (11. 1.), Narozeniny TGM (7. 3.), Květná neděle (21. 3.), Velký pátek (26. 3.), Hod Boží velikonoční (28. 3.), Pondělí velikonoční (29. 3.), Svátek práce (1. 5.), Nanebevstoupení Páně (6. 5.), Den Vítězství (9. 5.), Hod Boží svatodušní (16. 5.), Pondělí svatodušní (17. 5.), Nejsvětější trojice (23. 5.), Hod Božího Těla (27. 5.), Narozeniny prezidenta Dr. Edvarda Beneše (28. 5.), Památka mučedníků lidických (10. 6.), Petr a Pavel (29. 6.), Cyril a Metoděj (5. 7), Jan Hus (6. 7.), Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.), Den Slovenského národního povstání (29. 8.), Václav kníže (28. 9.), Den svobody (28. 10.), Všech svatých (1. 11.), Početí Panny Marie (8. 12.), Narození Páně (25. 12.), Štěpán (26. 12.). Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl československý stát vstoupit do nového období. K nastolení komunistické moci tedy došlo v období mezi oslavami svátku Svaté rodiny a připomínkou dne narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. O tři roky později bylo vše jinak: první výročí Vítězství lidu, jak se tento svátek oficiálně jmenoval, se ocitlo mezi vzpomínkovým výročím úmrtí Vladimíra Iljiče Lenina (21. 1.), Prohlášením lidové republiky Maďarské (1. 2.), Mezinárodním dnem žen (8. 3.) a vzpomínkovým výročím úmrtí Karla Marxe (14. 3.). O dva roky později (1953) se výročí Vítězného února znovu ocitlo v jiné společnosti: 23. února si český lid v kalendáři připomenul výročí vzniku Rudé armády (z roku 1918) a 8. března se slavil nejen Mezinárodní den žen, ale připomínalo se také výročí bitvy u Sokolova (1943). O rok později, v roce 1954, si československý lid sice připomenul 23. února stejný svátek jako minulý rok, ovšem s pozměněným názvem Den sovětské armády a sovětských námořních sil. Svátek, který následoval stejného roku po připomínce výročí Vítězství lidu z 25. února 1948, byl více než symbolický: roku 1954 si 5. března československý národ připomenul první výročí úmrtí Josefa Vissarionoviče Stalina. Toto výročí si pak československý lid připomínal po dva následující roky, v kalendáři na rok 1956 již však toto památné výročí schází. Až do roku 1958 zůstává Vítězný únor ve společnosti oslav sovětské armády a Dne žen, avšak roku 1959 a nakonec i v následujících letech je nejbližším svátkem, který přichází po 25. únoru, nově připomínané výročí zahájení ustavujícího kongresu Komunistické internacionály v Moskvě (6. 3. 1919).

Stejně jako více než o století dříve se i v roce 1948 stala minulost jedním z hlavních stavebních kamenů nové budoucnosti. V rámci formování nového režimu můžeme rozeznat několik základních etap formování nového řádu svátečních kalendářů: období let 1948–1951 vykazuje vzhledem k bouřím, které se prohnaly politickou scénou, jistou stagnaci – změny se v kalendáři neobjevují, jako by snad ani k žádnému převratu nedošlo. Ostatně i Vítězství lidu z roku 1948 se v kalendáři objevuje poprvé oficiálně teprve roku 1951. Počátek padesátých let pak přináší oficiální změnu v oficiální linii strany, která se v listopadu 1951 rozhodla ustavit v Československu novou koncepci svátkového práva. Tato úprava byla projednána na podzim roku 1951 a vstoupila v platnost 1. ledna 1952. Nově tak byl zaveden státní svátek 9. května, který vytvořil v komunistické rétorice více než úspěšný protipól 28. říjnu, s nímž si nový režim nevěděl příliš rady. Den svobody, jak zněl oficiální název 28. října, totiž přinesl podle interpretací komunistických předáků svobodu pouze československým kapitalistům, nikoli dělnictvu. Z tohoto důvodu se stal Den svobody později na počátku padesátých let Dnem čsl. samostatnosti a v novém režimu se stal již definitivně Dnem znárodnění v připomínce výročí 28. října 1945, kdy došlo ke znárodnění valné části průmyslu a všeho bankovnictví. 28. říjen také přestal být státním svátkem, v této roli jej nahradil právě 9. květen, a stal se „pouhým“ dnem pracovního klidu. Důvod těchto změn byl prostý: rétorika režimu vycházela z „nové“ historické zkušenosti, která v intencích zrození nového sovětského bloku nabídla historické paměti takový rytmus jejího utváření, jenž se odvíjel od rytmu utváření socialistické tradice zemí za železnou oponou. Socialistická tradice však byla jediná, monolitní, dosazená Moskvou na úkor jednotlivých tradic národních společností (představitele českého komunistického či socialistického myšlení 19. i 20. století bychom například hledali v kalendáři marně). Kolektivní zkušenost tak, jak ji podávají české kalendáře padesátých let 20. století, byla kolektivní zkušeností celého sovětského bloku.

Svátky osvobození

Titulní strana kalendáře pro rok 1955
Titulní strana kalendáře pro rok 1955

Ještě před samotným zdůrazňováním komunistických myšlenek se hlavním těžištěm argumentace změn, k nimž došlo v oblasti svátkového práva, stal fakt, že státy sovětského bloku byly osvobozeny Rudou armádou (22. 7. – Osvobození Polska, 5. 8. – Koreje, 23. 8. – Rumunska). Teprve později se ke slovu dostávají i následující významné milníky zrodu jednotlivých států sovětského bloku: prohlášení Lidové republiky Albánské z roku 1946 (11. 1.), prohlášení Lidové republiky Maďarské z roku 1946 (1. 2.), prohlášení Lidové republiky Bulharské z roku 1946 (15. 9.), prohlášení Lidové republiky Čínské z roku 1949 (1. 10.), prohlášení Lidové republiky Mongolské z roku 1924 (25. 11.), vznik Sovětského svazu z roku 1922 (30. 12.) a prohlášení Lidové republiky Rumunské z roku 1947 (30. 12.). Tato argumentační linie vedla posléze i k ustavení památného dne ČSR, jenž nesl název Den Sovětské armády a sovětských námořních sil (23. 2.). V podrobnostech nové úpravy svátkového práva se k tomuto tématu praví: Státní svátky všech zemí připadají na výroční dny událostí důležitých pro vznik státu, resp. pro vznik jeho politicko-mocenské soustavy. Tak např. státním svátkem SSSR je 7. listopad – výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Státním svátkem Francie je 14. červenec, výročí francouzské buržoazní revoluce. V Československu byl až dosud podle zákona č. 555/1919 Sb. státním svátkem 28. říjen, na jehož výročí se váže vznik předmnichovské republiky. Osvobození Československa Sovětskou armádou, které vyvrcholilo osvobozením Prahy dne 9. května 1945, má rozhodující význam pro vznik lidově demokratické republiky u nás. Proto se v nové zákonné úpravě prohlašuje za státní svátek Devátý květen. Také státní svátky všech lidově demokratických států ve střední a jihovýchodní Evropě připadají na výroční dny, kdy tyto země byly osvobozeny Sovětskou armádou. Právě svátek 9. května přitom představoval první větší roztržku mezi komunistickými poslanci a prezidentem Benešem. Možnost oslav výročí osvobození Československa Rudou armádou se totiž dostala na stůl poprvé právě při projednávání nové zákonné úpravy státních svátků v roce 1946. Na návrh zahrnout do této kategorie i 9. květen reagoval prezident Beneš vlastnoručním dopisem vládě, v němž plédoval za nahrazení 9. května 5. květnem, dnem, kdy Pražané povstali proti německým okupantům. Prezident Eduard Beneš prokázal v tomto ohledu neobyčejný cit pro jemné nuance významu politických svátků. Kolektivní pocit sounáležitosti států socialistického bloku umocňoval samozřejmě i pocit jednotné myšlenkové linie proklamované komunistickými představiteli z Moskvy. Výročí Velké říjnové socialistické revoluce připadající na 7. listopad se tak stává společným svátkem všech zemí socialistického bloku, stejně jako tomu bylo i s již výše zmiňovanou připomínkou osvobození té které země Rudou armádou.

Jedinou nesocialistickou zemí, jejíž „pokrokové tradice“ se staly součástí revolučního kalendáře prvních desetiletí nového režimu, byla Francie. I v jejím případě však bylo zapotřebí jistého intelektuálního ekvilibrismu, který by dokázal usmířit veškeré protiklady dvou nesmiřitelných bloků. A i v případě Francie svědčí zahrnutí její historie do panteonu významných dat nového režimu o jedné etapě utváření socialistického bloku a jeho plánech o expanzi do západní Evropy. Jediným svátkem nesocialistické země, který se tak stal až do roku 1956 nedílnou součástí československých kalendářů, tak nebyl paradoxně 14. červenec, jehož se tak vehementně dovolávali komunističtí poslanci při ustavení 9. května, ale 18. březen, datum pro nehistoriky dnes již neznámé: toho dne roku 1871 totiž vypukla v Paříži Komuna. Pařížská komuna byla také jediným svátkem, který bylo možno včlenit do historické interpretace vzniku nového uspořádání světa, poněvadž v komunistické rétorice představovala desetidenní vláda dělníků v Paříži příkladné revoluční hnutí. Jak napsal V. I. Lenin: Po celou dobu jejich vlády praxe předbíhala teorii. Protože to však byla praxe velkých mas, dosáhla organizačně tak vyspělé formy demokratické vlády, jakou dosud nevytvořilo žádné revoluční hnutí. Karel Marx o ní zase napsal: Dělnická Paříž se svou Komunou bude věčně oslavována jako předzvěst nové společnosti. Dělnická třída bude na věky chovat ve svém velikém srdci její mučedníky. Pařížská komuna se stala významným připomínaným výročím, ovšem i v jejím případě bylo její setrvání v panteonu významných tradic jen dočasné. Po ženevské konferenci z roku 1955, která byla po postupimské konferenci první mírovou konferencí čtyř vítězných velmocí, došlo ke zmírnění napětí mezi východním a západním blokem a začínalo být jasné, že expanzivní plány sovětského bloku nebude možno realizovat a další vývoj úzké spolupráce východoevropských komunistických stran, zejména pak KSČ, s Komunistickou stranou Francie nepovede k nastolení komunistického režimu ve Francii. Významný den tedy z kalendáře v následujícím roce potichu zmizel.

Kult osobností

Titulní strana kalendáře pro rok 1958
Titulní strana kalendáře pro rok 1958

Ani české kalendáře počátku padesátých let neunikly vlivu kultu osobnosti, který na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 podrobil ostré kritice Nikita Chruščov. Z počátku padesátých let byly připomínány pouze data narození a úmrtí nejvýznamnějších osob komunistického hnutí, jako například Karla Marxe, Bedřicha Engelse, Vladimíra Iljiče Lenina atd. Již záhy však kult osobnosti přerůstá v neuvěřitelný seznam těch nejneuvěřitelnějších výročí. Památným dnem ČSR v roce 1954 tak byl například 3. leden, kdy si občané připomínali 78. výročí narození Wilhelma Piecka, prezidenta NDR, 8. leden, kdy se slavilo 52. výročí narození Georgije Maximilianoviče Malenkova, předsedy Rady ministrů SSSR, 9. března se připomínalo 62. výročí narození Matyáše Rákosiho, tajemníka ÚV a člena sekretariátu Maďarské strany pracujících, 15. dubna 42. výročí narození Kim-Ir-Sena, předsedy Kabinetu ministrů a předsedy Dělnické strany Korejské lidově demokratické republiky, 18. dubna 62. výročí narození Boleslawa Bieruta, předsedy Rady ministrů Polské lidové republiky a generálního tajemníka Polské dělnické sjednocené strany, atd. Panteon novodobých zakladatelů lepších zítřků zakončoval 26. prosince památný den ČSR připomínající 61. výročí narození Mao Ce-tunga, předsedy Ústřední lidové vládní rady ČLR. Semknutost a provázanost myšlenkového světa za železnou oponou byla dokonalá. Roku 1958 bychom však tyto památné dny v kalendářích hledali už jen marně. Po celou dobu formování a přerodu revolučního kalendáře je charakteristickým rysem potlačení jakýchkoliv národních specifik ve prospěch velkého kolektivu socialistických států. Jedinou výjimku tvoří významná data vzniku KSČ jako například výročí ustavujícího sjezdu KSČ (14.–16. 5.) nebo výročí slučovacího sjezdu KSČ (30. 10. 1921). V zástupu vzpomínkových oslav četných osobností, které nabízely kalendáře padesátých let, bychom hledali marně i významné české osobnosti, o slovenských vlastně ani nemluvě. Jedinými výjimkami byli představitelé KSČ. Pravidelně až do poloviny padesátých let bylo připomínáno výročí narození Klementa Gottwalda, později také Antonína Zápotockého. V roce 1953 se objevují v kalendáři i další události: připomínka úmrtí národního hrdiny Jana Švermy (10. 11.) a Den československého tisku, který připadl na 8. září, se stává vzpomínkovým výročím popravení národního hrdiny Julia Fučíka. Panteon význačných osobností komunistického režimu tedy vypadal následovně: Jan Hus, Cyril a Metoděj, Jan Šverma, Julius Fučík, Klement Gottwald a Antonín Zápotocký. Teprve roku 1958 se do kalendáře dostává pod záminkou oslav Dne učitelů i Jan Amos Komenský. O rok později je připomínáno 35. výročí úmrtí Jiřího Wolkera (4. 1. 1924). Právě na včlenění dvou posledně uváděných osobností je patrné, že první, hektické období ustavování revolučního kalendáře ve druhé polovině padesátých let již minulo a rytmus historické paměti určovaly napříště vnitřní potřeby československé společnosti diktované sice ještě stále pevnou rukou čelních komunistických a kulturních představitelů, avšak přeci jen snad trochu svobodnější ve výběru vlastních významných výročí. Kalendáře prvních desetiletí komunistického režimu zachycují mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Jsou svědectvím pohyblivých svátků, výročí a festivit vřazovaných či opomíjených při hledání vlastních kořenů a orientace nového režimu. Přestože se panteon významných osobností a událostí měnil podle stávající linie Moskvy, jeho hlavní poslání zůstávalo po celou dobu jasné: zajistit takovou minulost, která by odpovídala tehdejší budovatelské přítomnosti.

Text převzat s laskavým svolením redakce kulturně historické revue Dějiny a současnost.

Další informace:

24print 24print Nahoru