Menu ≡
kalendar.beda.cz

Pašijový neb velkonoční týden

Přepsaný článek z přílohy Pražského Denníku ze dne 25. března a 1. dubna roku 1877

Jsme na prahu památného týdne velkonočního, týdne to pilného uklízení, umývání, chystání a pekaření, tak že už z této stránky zasluhuje názvu „týdne pašijového“, to jest týdne utrpení.

Pašije (z latinského „passio“ = utrpení) jmenuje se u nás čtení o utrpení Kristově, které se ode dávna přednáší dramaticky, tím způsobem, že jednotlivci jako na divadle mají své úlohy. Jeden představuje Krista, druhý Petra atd. Největší obtíž mívá pan učitel na venkově s Jidášem, tím nechce nikdo býti, obyčejně musí pan učitel nevděčnou tuto úlohu převzíti sám. Krásné pohlaví zastupuje pouze děvečku Herodesovu. Nedostatek kulis a ostatního divadelního aparátu nahražuje „evangelista“, jakž se nazývá ten, komu připadla úloha čísti výpravnou část. Název týden „velikonoční“ nepotřebuje bližšího vysvětlení. Že je to nejdůležitější týden v kalendáři, vysvítá, nehledě ani k církevnímu jeho významu, již z toho, že jednotlivé jeho dni mimo obecné názvy mají svá zvláštní ještě pojmenování.

Předně květná neděle. Pěkný to zajisté název pro první jarní den. Jinak nazývá se neděle také palmovou, kterýžto název u nás méně zdomácněl, ačkoliv i my co památku na vítězný vjezd Kristův, zobrazující nám vítězství slunce nad zimou, dáváme si světit „palmy“. Ovšem užíváme k tomu náhražek, nejoblíbenější jsou v tomto ohledu „kočičky“ jistého druhu vrb, v některých krajinách užívá se při nedostatku „kočiček“ také zelených větví jedlových. Kdo má k tomu potřebné drobné, může si objednati pravou palmu z Afriky nebo ze sklenníku, ale naše náhražky prokážou mu tutéž službu. Nosí se v důvěře do kostela a tam se posvětí; chrání před ohněm právě tak, jako pravá palmová větvička a svatý Florián, předpokládaje ovšem, že zacházíme prozřetelně s ohněm a že jsme se pojistili. Zastrčí-li se „kočičky“ tyto na pole, chrání je před krupobitím.

Ne tak vážně pohlíží na nás pondělek tohoto týdne. Nazývá se obzvlášť „modrým pondělkem“, i sdílí název tento konkurenci ostatních sprostých pondělků poněkud pochybné ceny, s pondělkem masopustním. Tento přiznala církev celému světu co zákonný den veselení a vyvádění všelijakých kousků

Na modrý pondělek následuje „žlutý outerek“. Proč žlutý? Někteří myslí, že se to vztahuje k středověkému obyčeji, dle něhož bankrotáři po celý rok museli nosit žluté klobouky, kteréhož mrzutého vyznamenání bývali toliko v outerý před velkonocemi sproštěni; aby vzdor tomu či právě proto nazýval se žlutým, je poněkud odvážlivá vysvětlivka, která sice připomíná na „staré zlaté časy“, uspokojení však budí obzvláště u těch, kteří svobodomyslností „nové doby“ nejsou nuceni nosit žluté klobouky — a těch je po krachu dosti. Spíše může se tento outerek považovati za blížence tučného čtvrtka masopustního. „Tučný“ a „žlutý“ jsou jaksi pojmy spřízněné a neslaví-li se žlutý outerek tak bujně jako tučný jeho bratr, požívá přec co poslední den před čtyřdenním postem jakéhosi vyznamenání co do jídla a pití.

A toho je také zapotřebí, neboť přímým nástupcem žlutého outerka je „škaredá středa“. Tato soujmenovkyně první postní středy, jež následuje na veselí masopustní, má svůj název asi ze stejného důvodu, jako její starší sestra. Když již celý týden nám připomíná utrpení, musí tento pojem soustředěn býti ve střední den a tudíž je i oprávněn tento název pašijové středy.

Ale přímo po ní následuje barvou naděje vyznačený „zelený čtvrtek“. Nechceme probírati církevní význam tohoto dne, přejeme toliko, aby symboly všeobsáhlé lásky ku člověčenstvu, jakým je „večeře Páně“ v tento den udílená, také skutečně vnikly v duši i mysl všech. Vždyť jest to nejkrásnější den v roce, velký den „jidášků“ a může-li si kdo stěžovat, jsou to dozajisté ubohé žáby, které se v obyčejné roky v dobu tu již probudily ze svého zimního spánku a pod večer odbývají zkoušky ku svým letním koncertům, kterémuž uměleckému povolání je odjímá všepožírající člověk, aby si z jejich křehýnkých stehýnek připravil první jarní pochoutku. Církev, která alespoň v postní den chrání obyvatele suché země a vzduchy před hltavostí lidskou, ubohé bydlitele vod ponechává bez ochrany, ba přímo k jejich vraždění pobízí, zapovídajíc mimo ně v den postní jinou živočišnou stravu. Nadějná školní mládež slavívá den tento co první velký svátek, který ji opět dovoluje veselé skotačení venku ve volné přírodě a v poledne i večer s horlivostí vykonává úřad zvoníka pomocí klapaček a řehtaček, neboť od čtvrtka do soboty odpočívají zvony.

Po dni naděje následuje den smutku, „velký pátek“. O půl noci, kterou tento den začíná, vyšly si krásky, které nejsou dosti krásné nebo které chtějí býti ještě krásnější, aby si nabraly okrašlující vodě. Nestojí to nic a přec se za to musí platiti mincí dle tvrzení pomlouvačných hub u krásného pohlaví velmi vzácnou — mlčením. A poněvadž podnes ještě jest dosti krásek, které nejsou krásnými, nezbývá než domýšleti se, že buďto účinek velkopátkové vody není o nic bezpečnější nežli účinek llionesy, které možná každodenně za několik stříbrňáků nakoupiti, anebo že naše krasotinky nemohou se zmoci právě na tento druh mince, který se za velkopátkovou vodu žádá. Velký pátek nazývá se také „tichým“ pátkem i zasluhuje tento název potud, že se tu život společenský soustřeďuje hlavně v kostelích. Zvony sice odpočívají, varhany mlčí a v kostele pokrývá všecko černá barva smutku; ale neustále proudí se do kostela a z kostela davy, ten aby vykonal svou pobožnost, onen jde poslouchat „musica sacra“ i dává celým svým vzezřením na jevo, že je „osvíceným“, že toliko co „přítel umění“ chodí do kostela na koncert (naštěstí se neplatí vstupné, tato stránka umění nepožívá u těchto mecenášů zvláštní obliby), jiný zas — a těch bývá nejvíce — jde se podívat na „boží hrob“. Nejblaženější člověk v tento den je zajisté kostelník. Neboť tento předmět všeobecného obdivu — boží hrob — je jeho dílem. Jak krásně vyjímají se v tomto pološeru pestrobarevné lampy, jak rozmanité odráží se světlo svíček o četné navěšené „křišťály“ — vše to dnes jedinou okrasou smutného jinak kostela. Jinak nazýval se velký pátek také dobrým pátkem, poněvadž tu církev povolovala jisté milosti bankrotářům, jejichž životní bilance na straně hříchů vykazovala více pasiv, než na straně dobrých skutků aktiv. Berliňáci mají pro den tento svůj zvláštní název, říkají mu totiž „krvavý den“. Název tento pochází odtud, že Berliňáci v tento den počínají pít svůj Bockbier (kozlovo pivo, druh tmavého, těžkého piva), kteroužto radostnou událost po starogermánském zvyku slavívají notnou pranicí.

Zbývá ještě „bíla sobota“, také „svatá sobota“ nazvaná. Mezi tím, co se v kostele světí oheň a voda, konají naše hospodyně poslední přípravy k svátkům. Musíť si pospíšiti, neboť „do vzkříšení“ musí býti se vším hotovy. Zvony opět vesele hlaholí po svém odpočinku a k večeru hrne se všecko do kostela na vzkříšení, kteréž církev k slabosti lidské vždy laskavá přeložila na sobotu večer, abychom v první svátek nemuseli vstávati časně z rána, kdy Kristus Pán vstal z mrtvých. A po slavné večeři, která následuje na čtyřdenní půst, zajisté potřebujeme odpočinku.

Dodatek

Pojmenování modré pondělí nebylo v článku dostatečně vysvětleno, v té době však šlo o běžnou věc. Modré pondělí si udělal každý, kdo v pondělí nepřišel do práce. Většinou to byl následek nedělní opilosti, následující den pak dotyčný nebyl schopen práce. Jedno úsměvné vysvětlení názvu je, že se mladí tovaryši při pijatice většinou servali a následně byli od modřin celí modří. Viz krátká říkanka z tehdejších Humoristických listů:

Že se říká „modré“ pondělí,
jaká toho as je příčina?
Inu, při pitkách se udělí
velmi snadno ňáká modřina

Jiné vysvětlení vychází z německého slova blau (=modrý), které též znamenalo víkendovou opilost. Podobné německé slovo lau zase znamená vlažný, nečinný, což charakterizovalo opilce při kocovině. Další možnost je, že se tak původně nazývalo poslední masopustní pondělí, v ten den se snad kostely zdobily modrými látkami. Název pak přešel i do velikonočního týdne, podobně jako u škaredé středy.

Zbývá ještě vysvětlit název červené pondělí, Domácí čítanka od Františka Bartoše z roku 1900 uvádí:

V pondělí velikonoční, kteréž od červených vajec „červeným“ sluje, slaví se „mrskačka“. Po mrskačce chodí děti, chasa i ženáči. Děti koledujíce sbírají po příbuzných a známých malovaná vajíčka, dospělí mrskají ženské na potkání i po domech. V úterý jest pak mrskačka ženská (úterek šibací).

Jinde mrskačce říkají: šlahačka, šlaháky, mrskut (na Hané a západní Moravě), šibáky (u Brodu), šmirgrust (val. a laš.), kyčkování (Opavsko), kupačka.

Nástroj, kterým se mrská, jmenuje se: tatar, korbáč, žila, mrskačka, kyčka (Opavsko), a plete se v neděli odpoledne z vrbového proutí. Někde berou na to pruty sladkého dřeva.

Původ mrskačky vykládá se takto: Když Pán Kristus vstal z mrtvých, lidé stáli na ulicích Jeruzalémských v zástupech, volajíce: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“. Židé je mrskajíce rozháněli, a na památku toho se slaví mrskačka. Jinde prý se mrskají proto, aby neoprašivěli.

Další informace:

24print 24print Nahoru