Menu ≡
24print kalendar.beda.cz

Ottův slovník naučný, heslo Chronologie

Upravený přepis hesla Chronologie z Ottova slovníku naučného, sv. XII

Chronologie (z řec.), časověda, je nauka jež se zabývá měřením a dělením času za tím účelem, aby se mohly události v minulých dobách sběhlé uvésti v jistý pořádek. Dělí se na theoretickou a praktickou čili mathematickou a  historickou.

Chronologie mathematická užívá astronomických pozorování pohybu těles nebeských k určení základních neproměnlivých jednotek časových. Otáčení země kolem její osy, oběh měsice kolem země a země kolem slunce jsou základem přirozeného rozdělení času na dny, měsíce a roky. Další rozdělování na hodiny a pod. je libovolné. Nejobyčejnější jednotkou časovou je den, doba to, v níž se země jednou otočí kolem své osy. Den takový sluje občanský čili kalendární na rozdíl ode dne přirozeného, jenž značí dobu od východu slunce do západu. Další přirozenou jednotku časovou poskytuje měsíc svými proměnami, jež známy jsou jmény: novoluní, první čtvrť, úplněk, poslední čtvrť. Rozeznáváme dva druhy měsíců: Měsíc postupuje od západu k východu na nebi denně asi o 13°, tak že po 27 dnech 7h 43m 11,5s dospěje na totéž místo na nebi. Tuto dobu nazýváme periodickým čili siderickým měsícem, od něhož rozeznávati sluší měsíc synodický, t. j. dobu 29 dní 12h 44m 2,8s , jež uplyne mezi dvojí konjunkcí měsíce se sluncem nebo mezi dvojím novoluním. Pro chronologii technickou konstruován na základě měsíce synodického měsíc občanský, jenž má střídavě 29 a 30 dní. Poznání, že asi po 12 obězích měsíce kolem země roční počasí se vrací, vedlo k třetí jednotce: roku měsíčnému, jenž čítá 354 dní 8h 48m 38,6s Ale záhy pozorováno, že rok takový nesouhlasí přesně s pravidelným střídáním ročních počasí, a tak užito k měření času roku slunečního, t. j. doby, v níž slunce dokoná zdánlivý svůj pohyb kolem země. Z rozličných způsobů roku slunečního má pro chronologii technickou největší význam doba, které slunce potřebuje, aby se vrátilo k témuž bodu ekliptiky, tak zv. rok tropický, jehož střední trvání (dle Hansena) obnáší 365 dní 5h 48m 46,43s .

Chronologie historická (technická) zkoumá, jakého rozdělení času užívali rozliční národové v životě veřejném, a určuje vzájemný poměr letopočtů u nich obvyklých k letopočtu křesťanskému. Ve starověku skoro každý národ užíval jiného letopočtu. Pro pozdější vývoj zvláště důležitá je chronologie římská.

Římský kalendář juliánský byl v hlavních rysech přijat za základ chronologie křesťanské a udržel se po celý středověk až do opravy papeže Řehoře XIII. Ve vnitřním zařízení roku podrželi křesťané rozdělení jeho na 12 měsíců, za to však zavedli užívání týdne o 7 dnech, jež jest původu židovského, a datování dle stálých i pohyblivých svátků církevních. Rok církevní čili posloupnost svátků v knihách k bohoslužebným účelům určených počíná se první nedělí adventní (t. j. nedělí po 26. list. nejblíže příští). Rok občanský v rozličných zemích a v rozličných dobách začínal se různě: a) Původně počínal ve starším středověku 1. lednem; později však tento začátek roku vymizel a teprve ve stol. XVI. a XVII. dosáhl zase skoro všeobecné platnosti. U nás dá se začínání roku 1. lednem pozorovati nejdříve v kanceláři arcibiskupské (od r. 1366), ale teprve od 1. pol. XVI. stol. stává se obecnějším. b) 1. březnem začínal rok ve starověkém Římě. V Gallii byl tento zač. roku obvyklý až do VIII. stol. a republika Benátská užívala ho officielně až do svého pádu (1797). c) Velmi rozšířen byl ve středověku zvyk počínati rok Zvěstováním P. Marii, 25. března (stilus annunciationis). Byly dva takové počátky roku: Jeden, dle způsobu florentinského (calculus Florentinus), připadal o dva měsíce a 25 dní později než stejný rok začínající 1. lednem; zvyk ten rozšířen byl ve Francii (mos Gallicanus) a ve XII. stol. i v některých krajinách německých, nejdéle však se udržel ve Florencii, kdež ještě v 2. pol. XVIII. stol. ho užíváno. Druhý způsob začínání roku 25. březnem dle počtu pisanského (calculus Pisanus) v severní Italii obvyklý předbíhá obyčejný rok začínající 1. lednem o 9 měsíců a 7 dní. V Pise začínali tak rok až do 1749. V kanceláři papežské vyskytuje se počet florentinský od pol. X. stol. až do r. 1088; od r. 1088—1145 přichází vedle něho též počet pisanský a od r. 1145 až do Bonifáce VIII. převládá tu zase počet florentinský. d) Začínati rok velikonocemi bylo zvykem hlavně ve Francii od XII. stol. až do r. 1563. Datování to bylo nanejvýš nepohodlné, poněvadž počátek roku mohl připadnouti na 35 různých dní; častěji se přihodilo, že některé dny některého léta ani nepřišly, jindy zase přišly v jednom roce dvakrát. Aby se předešlo nedorozumění, přidávána k datu slova post pascha a ante pascha. e) Někdy začínán rok 11. srpnem (svátkem sv. Tiburcí); to dělo se v Dánsku až do r. 1559. f) 1. září začínali rok v říši byzantinské; odtud zvyk ten přešel do již. Italie a do některých pravoslavných zemí jihoslovanských. V Rusku užíváno toho začátku roku od pol. XIII. stol. až do r. 1700. g) Nejvíce rozšířen byl ve středověku zvyk začínati rok 25. prosincem (svátky vánočními). Ve Francii datováno dle tohoto způsobu v době Karlovců (ale již na počátku doby Kapetovců začínali tam rok 25. březnem a brzy potom velikonocemi). V Italii začínán rok vánocemi častěji od doby císařů z rodu staufského; v kanceláři papežské udržel se způsob ten až do pol. X. stol. Nejvíce však užíváno tohoto začátku v Němcích, kdež kromě diécése kolínské a trevírské počítáno tak až do 2. pol. XV., místy až do XVI. stol.; totéž platí o zemích Českých, v nichž někdy ve XIV. stol. tento začátek roku označován přímo jako stilus Pragensis.

Středem roku křesťanského stal se přirozeně největší svátek křesťanstva, velikonoce. O době jich slavení ustálilo se po mnohých sporech ve IV. stol. pravidlo, že mají připadati každoročně na první neděli po prvním úplňku jarním (t. j. po úplňku, který připadne na 21. března nebo nejdříve po tomto dni); připadne-li úplněk ten na neděli, slaví se velikonoce teprve v neděli nejblíže příští, aby se nesetkaly s židovskou slavností pésach. K vypočtení jich sloužily t. zv. kruhy velkonoční, jejichž součástky jsou následující: 1. Kruh sluneční (cyclus solis, c. solaris), t. j. občasí 28 let, po jichž uplynutí titíž dnové týdenní připadají v témže pořádku zase na stejná data měsíce. Toto občasí spojeno bylo s křest’anským letopočtem, tak aby některý přestupný rok letopočtu toho začínal pondělkem a byl prvním v kruhu slunečním; takovým byl by býval rok devátý př. Kr., jenž tudíž zvolen za počátek kruhu slunečního. Chceme-li tedy najíti, kolikátým jest některý rok v kruhu slunečním, nutno daný rok zvětšiti o 9 a součet děliti 28; zbytek značí kruh sluneční toho léta. K vůli snazší manipulaci spojen kruh sluneční s kruhem nedělních písmen následujícím způsobem:

Léto v kruhu
slunečním
Litery
nedělní
Léto v kruhu
slunečním
Litery
nedělní
IGFXVC
IIEXVIB
IIIDXVIIAG
IVCXVIIIF
VBAXIXE
VIGXXD
VIIFXXICB
VIIIEXXIIA
IXDCXXIIIG
XBXXIVF
XIAXXVED
XIIGXXVIC
XIIIFEXXVIIB
XIVDXXVIIIA

2. Kruh měsíční (cyclus lunaris), období 19 let, po jichž uplynutí připadají jednotlivé fase měsíčné na stejné dny v měsíci. Číslo, které nám udává, kolikátým je v cyklu tom některý rok, nazývá se zlatým počtem, a poněvadž kruh měsíční počínal se v roce 1. př. Kr., najdeme zlatý počet některého léta, přičteme-li k danému roku 1 a součet dělíme 19; zbytek je zlatý počet. S kruhem měsíčním těsně souvisí epakty (v. t.). Pomocí epakt a zlatého počtu snadno dá se ustanoviti den, na nějž připadá první úplněk jarní; den ten nazýváme rokem velikonočním. Rok velikonoční (terminus paschalis) možno najíti též pomocí věčného kalendáře juliánského, vypočteme-li si zlatý počet na určitý rok připadající. Den, při kterém mezi 8. březnem a 5. dubnem dotčený zlatý počet zaznamenán, je terminem velikonočním a nejbližší neděle po něm je nedělí velikonoční.

Zlatý početEpaktyRok velikonoční
1115. dubna D
22225. března G
3313. dubna E
4142. dubna A
52522. března D
6610. dubna B
71730. března E
82818. dubna C
997. dubna F
102027. března B
11115. dubna G
12124. dubna C
132324. března F
14412. dubna C
15151. dubna G
162621. března C
1779. dubna A
181829. března D
192917. dubna B

Hledáme-li tedy, na který den připadnou velikonoce některého roku, je třeba především znáti kruh sluneční, literu nedělní a zlatý počet daného roku, načež najdeme v předcházející tabulce, na který den připadá rok velikonoční; od litery denní, která při něm stojí, počítáme dále, až přijdeme k liteře nedělní daného roku. Den, ke kterému takto dospějeme, je nedělí velikonoční. K jinému určení velikonoc a závislých na nich pohyblivých svátků sloužily tak zv. klíče roků (claves terminorum) a jiné dvě řady čísel: konkurrenty (v. t.) a  reguláry (v. t.).

Římský způsob děliti rok na 12 měsíců střídavě po 30 a 31 dnech udržel se až na naše časy. Měsíce rozdělovány na týdny po 7 dnech. Jednotlivé dny nazývány dle oběžnic. Pojmenování to vyvinulo se již v Římě asi na počátku doby císařské. Církev nazývala jednotlivé dny téhodne feria (a sice feria Ia neděle atd. až feria VIa pátek); sobota slula vždy sabbatum. Neděle zvala se nejobyčejněji dies dominica. Národové germanští označili dny jmény rozličných bohů svých. Národové slovanští pojmenovali dny týdenní tím způsobem, že slavíce první den téhodne, kterého se od práce odpočívalo, počítali řadu dní teprve po něm. Den v roce udáván ve středověku způsobem několikerým: a) Podle kalendáře římského (viz Kalendář). b) Dle hodů božích, svátků svatých neb dle introitů a evangelií, a to tak, že buď udán přímo příslušný svátek, nebo den týdenní před ním nebo po něm. Den před svátkem nejblíže předcházející slul vigilií; osmý den po něm nazýval se oktáva, ochtáb; druhé oktávě, t. j. patnáctému dnu po některém svátku, říkáno quindena. c) Zvláštní způsob byl určovati dny v roce dle cisiojanu (v. t.). Zvyk ten byl od XIII. stol. rozšířen v Německu všeobecně a od konce XIV. stol. vešel i u nás v užívání. d) Nejjednodušší způsob je označovati dni čísly řadovými v každém měsíci. U nás první stopy tohoto datování nalézáme již ve XII. stol. (v kronice Kosmově), ale všeobecně rozmohlo se teprve v XVII. stol. e) Jiný způsob určování dní v měsíci (dle pozdějšího hlavního sídla svého consuetudo Bononiensis zvaný) vyvinul se v Italii. Datování to záleží v tom, že se měsíc dělí na dvě polovice: První z nich (mensis intrans) čítá při měsících o 30 dnech 15, při měsících o 31 dnech 16, kdežto v únoru jen 14 dní, jež počítají se v přirozeném pořádku od 1 výše. V druhé polovici každého měsíce (mensis exiens, exitus mensis) počítají se dnové v pořádku obráceném od posledního nazpět.

K označení let v nekonečné řadě časové užíváno ve středověku indikcí a rozličných letopočtů čili aer, z nichž nejdůležitější je nynější náš letopočet křesťanský (viz Letopočet).

O chronologii různých národů viz Babylónie str. 29, Čína str. 715, Egypt str. 422 atd.

Literatura. Dom d’Antme, Dom Clémencet & Dom Durand, L’Art de vérifier les dates et les faits historiques (Paříž, 1750, 2. vyd. 1770, 3. vyd. 1783—87, v l. 1818—44 pořídil St. Allais nové rozmnožené vydání slavného toho díla v 44 sv. 8° a 11 sv. 4°); Ludwig Ideler, Handbuch der mathematischen und technischen Chronologie (Berlín, 1825—26, 2 sv., 2. v. 1886); Jos. Emler, Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české (Praha, 1876); L. de Mas-Latrie, Trésor de chronologie, d′histoire et de géographie pour l, étude et l’emploi des documents du moyen âge (Paříž, 1889); J. Bond, Handybook of rules and tables for verifying dates with the Christian era (Londýn 1875, 4. v. 1889); W. Wislicenus, Astronomische Chronologie (Lipsko, 1895); Fr. Rühl, Chronologie des Mittelalters und der Neuzeit (Berlín, 1897).

24print 24print Nahoru