Menu ≡
24print kalendar.beda.cz

Kalendářní kolek jako způsob regulace vydávání knižních kalendářů v 19. století

PhDr. Zdenka Bosáková, Národní knihovna České republiky

Otištěno ve sborníku Univerzitnej knižnice v Bratislave Studia Bibliographica Posoniensia 2012

Kolek jako způsob výběru daně se objevuje u různých typů zboží od 17. století, v oblasti tisku byl uplatňován pouze v 18. a 19. století. Zvýšení ceny způsobené zdaněním mělo za následek částečné omezení obchodování s daným artiklem, případně nutnou změnu ve způsobu jeho distribuce. Stejně tak u kalendářů se zavedení kolku projevilo různě u různých typů.

Knižní kalendáře vydávané v 19. století lze podle uživatelského určení zhruba rozdělit na tři typy – oborové kalendáře, oborové kalendáře vydávané všeobecným nakladatelem a všeobecné kalendáře. Obsah povinných součástí kalendářů nemohl nakladatel významněji ovlivnit, ale nejrozsáhlejší – zábavná část – byla prostorem pro zohlednění požadavků cílové skupiny čtenářů, zde také nalezneme hlavní rozdíl mezi uvedenými typy.

První typ kalendářů, oborové kalendáře, byl určen pro úzkou skupinu čtenářů, nejčastěji se jednalo o publikace spolků a užších profesních organizací. Ze všech tří typů vycházely v nejmenším nákladu a doba jejich vydávání většinou nepřekročila několik málo let. O mnoha titulech kalendářů náležejících k tomuto typu dnes již pravděpodobně neexistuje záznam, natož jejich soupis. Lze předpokládat, že byly distribuovány pouze mezi konkrétní počet předem určených uživatelů a jejich akvizice v jiných než soukromých knihovnách byla pouze nahodilá.

Tento typ kalendářů nejvíce zohledňoval specifické potřeby konkrétních zájmových skupin obyvatel, v obsahu svazků se často vyskytovaly například stanovy konkrétních spolků (Kalendář českých obchodních cestujících)[1], výsledky interních jednání nebo výroční zprávy (Kalendář katolicko–politické jednoty pro království české)[2]. Obsah kalendářů byl přizpůsoben potencionálním čtenářům nejen zaměřením obsažené beletrie, ale i přidáním některých neobvyklých rubrik. Příkladem může být klub českých velocipedistů, v jejich Kalendáři českého cyklisty na rok 1888[3] byly obsaženy rubriky Doporučitelné hostince, ve všech ročnících pak Přehled rekordů rakouských a německých, Zápisník ujetých kilometrů nebo pokyny pro jezdce. Mnohé spolky používaly kalendáře jako zpravodaje, jejich obsahem proto byly často též seznamy členů, případně zprávy o nově příchozích / zemřelých členech.

Zajímavý aspekt oborových kalendářů lze nalézt u titulu Kalendář a členská knížka Slavína. Slavín byl spolek pro zajištění důstojného pohřbu a fungoval v principu tak, že členové každoročně přispívali do spolkové pokladny, po smrti člena pak jeho pozůstalí dostali od spolku peníze na zajištění pohřbu. Samotný kalendář měl obvyklý obsah (kalendářovou část, úřední informace, beletrii a spolkové informace), zvláštní funkci ale měla zadní obálka svazků. Na ní byl formulář, který pozůstalí po zemřelém členovi zaslali spolu s jeho přihlašovacím listem do spolku. Tímto byl zemřelý člen odhlášen ze spolku a zároveň byl vznesen finanční nárok pozůstalých. Z tohoto důvodu nepřekvapí poznámka uveřejňovaná každoročně v kalendáři – že je povinností každého člena si zakoupit kalendář. Vzhledem k povaze většiny oborových kalendářů se dá předpokládat podobný způsob distribuce i u jiných titulů. Napovídá tomu také upozornění pro členy spolku, které vyšlo v Kalendáři českých obchodních cestujících a upozorňuje na možnost zakoupit další exempláře.

Další typ, oborové kalendáře vydávané některým ze všeobecných nakladatelů, byl mezistupněm mezi kalendáři oborovými a všeobecnými. Často se setkáváme se situací, že spolky upouštěly od vydávání svého kalendáře, ten nezanikl, ale byl převzat některým z nakladatelů (např. Pražský kalendář pro lid hornický a hutnický[4] byl původně vydáván Hornickým spolkem v Čechách, od roku 1896 pak nakladatelstvím A. Haase). Distribuce byla zajišťována běžnou sítí knihkupců. Doba vydávání jednotlivých titulů byla u této skupiny delší než u čistě oborových kalendářů, zdaleka ale nedosahovala délky vydávání některých všeobecných kalendářů. Také výše nákladu byla vyšší než u oborových a nižší než u všeobecných kalendářů.

Většinou se jednalo o kalendáře zabývající se takovými obory, které byly mezi obyvateli značně rozšířené. Své kalendáře tak měli hasiči, horníci, včelaři, učitelé nebo lékaři. Protože kalendáře tohoto typu již nebyly určeny pouze úzkému okruhu čtenářů, byly v jejich obsahu spolkové informace nahrazeny za schematismus a praktické informace vztahující se k jednotlivým oborům (kalendárium prací / povinností). Na rozdíl od oborových kalendářů se zde setkáme s určitým podílem beletrie. Jednalo se o původní i přeloženou poezii a prózu se zaměřením na daný obor lidské činnosti, časté je zdůrazňování nezastupitelnosti příslušné činnosti pro společnost a to na příkladech konkrétních událostí. Součástí některých titulů bylo také speciálně upravené místo na poznámky, například v Kalendáři služby pro představené obce byla u každého dne poznámka o tom, co je podle různých zákonů nutné udělat. Cíleně bývá zaměřena i inzerce, obvykle se jedná o více či méně k oboru se vztahující obchodní nabídky. Takovou „oborovou inzerci“ dovedl k dokonalosti majitel firmy na výrobu mlýnských kamenů Antonín Weisse. V letech 1883 – 1889 vydával souběžně českou i německou verzi kalendáře Antonína Weisse příruční knížka pro mlýny / Anton Weisse‘s Handbuch für Mühlen. Na první pohled se jedná o kalendář s odbornými články o mlýnských kolech, jejich funkcích, typech, atd. Při bližším studiu ale zjistíme, že každý z článků vede ke konkrétnímu výrobku firmy Antonína Weisse.

Posledním a nejrozšířenějším typem byly všeobecné kalendáře. Tituly náležející k tomuto typu byly určeny pro distribuci široké veřejnosti a jejich obsah nebyl nijak výrazně tematicky zaměřen. Vzhledem ke snaze nakladatelů vyhovět co největší skupině čtenářů se zde velmi často setkáváme s jazykovými verzemi určenými pro významné jazykové skupiny obyvatel (záleželo na místě vydání, případně na síti distributorů). Údaj o tom, kde je možné kalendář na následující rok získat byl uveden v samotných kalendářích (často pouze všeobecnou poznámkou o „dobrých knihkupcích“). Od kterých nakladatelů který distributor odebírá zboží uváděly nakladatelské / distribuční seznamy.

Všeobecné kalendáře obsahovaly zejména čtenářsky nenáročné beletristické útvary a jak již bylo zmíněno, byly určeny pro nejširší veřejnost. Zde plnily funkci kalendáře, zdroje praktických informací např. pro styk s úřady, zdroje informací o trzích a také funkci zábavnou. V mnoha případech se jednalo o jedinou čtenou literaturu, což bylo v souladu se stupněm gramotnosti tehdejšího obyvatelstva a jeho schopností vnímat psaný text[5]. Kalendáře tak nahrazovaly hodnotnější literaturu.

Nejvýznamnějším nakladatelem knižních kalendářů na území Čech byl Jan Steinbrener, jehož firma (založená v roce 1855) se sídlem ve Vimperku dodávala kalendáře a modlitební knihy do celého Rakousko−Uherska, na začátku 20. století kromě celé Evropy též do Severní a Jižní Ameriky, a části Asie. Steinbrenerův závod měl filiálky a sklady po celém světě, například jeho jazykově německé kalendáře byly vydávány zároveň pro Rakousko, Německo, Švýcarsko a později Československo (jednotlivé mutace se lišily pouze regionálním zaměřením inzerce). Distribuce probíhala přes vlastní sklady a filiálky, ale také pomocí běžné knihkupecké sítě. V zahraničí měla firma své stálé distributory, tito byli obvykle uvedeni na titulní straně.

Stejně jako produkce jiných publikací podléhala i produkce kalendářů tiskovým zákonům[6]. Bližší pozornost bych chtěla na tomto místě věnovat dvěma aspektům tiskových nařízení – institutu povinného výtisku a platbě daní prostřednictvím kalendářních kolků.

I když kalendáře v té době nesplňovaly podmínky pro zařazení mezi periodika, většina nařízení platila pro „noviny / časopisy a kalendáře“. Pro jejich vydávání a distribuci platila určitá pravidla, mezi která patřila povinnost odevzdat povinné výtisky. Na našem území měla právo povinného výtisku již od roku 1791 Veřejná císařsko−královská univerzitní knihovna, tehdy ale pouze na tisky pražských tiskařů a nakladatelů. Od roku 1807 toto nařízení platilo pro všechny nakladatele v českém království, moravští producenti knih odevzdávali povinný výtisk lycejní knihovně v Olomouci. Podle císařského patentu 122/1852 říšského zákoníku bylo odevzdáváno celkem pět povinných výtisků, jejich počet nezměnil ani zákon číslo 6/1863 říšského zákoníku. Povinný výtisk neperiodického tisku musel být doručen do osmi dnů od vydání, jeho doprava na místo určení byla osvobozena od poplatků[7].

Vydávání kalendářů bylo sledováno kalendářní komisí, od roku 1789 byla na kalendáře a časopisy uvalena daň, která byla od roku 1799 vybírána prostřednictvím kolků. Kalendářní komise byla autorem povinných částí kalendářů (astronomická / kalendářová část, přehled poštovních služeb, přehled trhů a rodokmen císařské rodiny). Na začátku 19. století vydávala kalendářní komise jednotné údaje pro všechny typy kalendářů, záleželo na konkrétním nakladateli, které údaje použil. Tato praxe ale měla za následek poměrně velké procento chyb. Kalendářní komise pravděpodobně sídlila ve Vídni (v Německu se tato instituce nazývala Kalender – Deputation). Všechny vydávané kalendáře musely být této komisi nahlášeny, a to včetně kalendářů dovezených. Kalendářní komisi byla stanovena odměna podle počtu okolkovaných titulních stran exemplářů a to vždy za tisíc výtisků.

Aby byl dostatek času pro tisk a případné opravy vynucené zásahem cenzora, musel být kalendář cenzuře předložen do 1. června roku předcházejícího roku uvedenému v názvu kalendáře. To, jestli tyto termíny umožnily nakladateli opravu cenzurou neodsouhlasených částí kalendáře, bylo pravděpodobně individuální. Jinak si nelze vysvětlit fakt, že v některých případech vyšly kalendáře s čistými listy s nápisem Zabaveno, jiné vyšly v „Po konfiskaci novém vydání“[8].

Kontrole před vydáním podléhaly i rodokmeny císařské rodiny, jízdní řády a seznamy trhů. U těchto částí ale vykonávala dohled kalendářní, nikoli cenzurní komise. Kalendářní komise zde tak vlastně vykonávala kontrolu svých vlastních údajů. Proto došlo v roce 1827 ke změně a cenzurní komise měla za úkol pouze zkontrolovat, že tyto části pochází od kalendářní komise. Z důvodu velkého počtu chyb došlo ale již na začátku třicátých let 19. století opět ke změně tohoto systému. Nakladatel měl povinnost do 1. dubna zaslat komisi seznam údajů, které pro svůj kalendář požaduje. Komise poskytla do 1. června údaje o kalendářové části a do 10. června o přehledu trhů, jízdních řádech a rodokmenech. Po vydání kalendáře stále platila povinnost odevzdání i těchto údajů ke kontrole, tuto kontrolu ale nově prováděl poštovní úřad. Ten měl za úkol kalendář vrátit do 26. září, po tomto datu již mohlo dojít k samotné distribuci. Na rozdíl od jiných publikací byl prodej kalendářů povolen kromě knihkupců a tiskařů také knihařům a kramářům.

Kolky, jejichž prostřednictvím byla daň odváděna měly podobu razítka, od roku 1854 též kolkové známky. Použití kolkové známky nebylo povinné a oba způsoby označení existovaly souběžně vedle sebe. Zavedení daně způsobilo zánik některých časopisů, v roce 1788 vycházelo v Praze třináct časopisů, v roce 1790 již pouze tři[9]. Stejná situace byla pravděpodobně i u kalendářů, například Václav Matěj Kramerius prorokoval zánik kalendářové literatury.

Různá kolková razítka
Různá kolková razítka

Kolková razítka měla několik podob, bylo na nich uvedeno slovo Kalender nebo Kalenderstempel, v některých případech někdy též pouze písmeno K (vzhledem k tomu, že toto písmeno se vyskytuje za údajem o ceně, jedná se pravděpodobně o označení krejcaru, nikoli kalendáře). Dále zde byla cena kolku a rok placení daně (t. j. rok předcházející roku platnosti kalendáře), rok vydání byl v některých případech uveden pouze trojmístným číslem, vynechána byla první číslice (1). Razítka se vyskytovala od konce 18. století do konce platnosti zákona o kolcích v roce 1899, v průběhu této doby došlo v jejich vzhledu k zásadní proměně. Kolková razítka z konce 18. století nebyla kulatá, byla na nich zobrazena orlice a pod ní cena kolku. V následujících letech se jednalo o razítka nepravidelných tvarů (kruh, půlkruh, tvar erbu, čtverec se zaoblenými rohy), kromě výše zmíněných údajů obsahovala v některých případech i zkratku příslušného berního úřadu[10] (P – Praha, B – Brno). V devadesátých letech měl kolek podobu kulatého úředního razítka s nápisem Kalender nebo Kalenderstempel a číslem, což bylo pravděpodobně číslo úřadu, který kolek udělil. Dále bývaly na razítku cena, rok placení daně a rakouská orlice.

Kolková známka byla po nalepení na titulní stranu kalendáře přetištěna razítkem příslušného berního úřadu. Na samotné známce byl nápis Kalenderstempel a cena. Postupně byly kolky více zdobeny, vyskytovala se zde hlava s vavřínovým věncem, zhruba od sedmdesátých let to byla hlava Franze Josefa s vavřínovým věncem. Na rozdíl od razítek neobsahovaly známky rok placení daně, tento rok byl v některých případech uveden na razítku berního úřadu.

Kolkem musely být označeny všechny kalendáře určené k prodeji v Rakouském mocnářství včetně těch zahraničních. Daň se platila jak z kalendářů vydaných samostatně, tak i z kalendářů vydaných jako součást jiné publikace. Pokud nakladatel neprodal všechny kalendáře označené kolkem do září roku uvedeného v názvu kalendáře, dostal obnos zaplacený za neprodané výtisky zpět. Vrácení daně bylo prováděno dekolkováním neprodaných a okolkováním příslušného počtu nových výtisků.

Podle nařízení z roku 1802[11] byly kalendáře rozděleny do pěti kategorií podle obsahu. V první kategorii byly tzv. hospodářské kalendáře (Bauernkalender), hodnota kolku byla v těchto případech 1 krejcar. Ten, kdo přinesl náklad k okolkování, musel zaplatit jednorázový poplatek 8 zlatých, u ostatních kategorií již tento poplatek vybírán nebyl.

Druhá kategorie se sazbou 3 krejcary zahrnovala nástěnné kalendáře a kalendáře malých formátů obsahující pouze přehledný kalendář.

Třetí kategorie zahrnovala většinu knižních kalendářů a byla zatížena daní 6 krejcarů. Z kalendářů v této kategorii se platila stejná daň bez ohledu na formát a způsob vazby, důležitá byla přítomnost těchto částí: poštovní zprávy, přehled trhů, tabulky s úroky a výnosy/ztrátami z vkladů, tabulky s rozměry, mírami a váhami, pravidla týkající se domácnosti, hospodářství, mravů, zdraví a her, modliteb, bohoslužeb aj. Z hlediska výzdoby do této kategorie spadaly ty kalendáře, ve kterých se vyskytovaly rytiny (barevné, černobílé i dodatečně kolorované) zobrazující módu, lidové kroje, masky, dále mapy, alegorie, viněty a jiné dekorace.

Do čtvrté kategorie s daní 12 krejcarů spadaly titulární kalendáře, schematismy, církevní i světské direktáře a všechny kalendáře a almanachy bez rozdílu formátu a vazby, obsahující genealogické, statistické, diplomatické, historické a zeměpisné tabulky, drobné romány, příběhy, vyprávění, anekdoty, hádanky, básně, písně a hudebniny.

Nejvíce, 24 krejcary, byly zdaněny všechny zahraniční kalendáře, brožury, almanachy a jiné spisy, ke kterým byl pouze připojen kalendář.

Od roku 1862 byla hodnota kalendářového kolku sjednocena na 6 krejcarů za všechny typy kalendářů bez ohledu na jejich obsah.

Pokud vezmeme v úvahu cenu kalendářů, v době zavedení daně znamenalo toto zdanění opravdu podstatné zvýšení ceny a tím pravděpodobně i omezení dostupnosti kalendářů pro určitou skupinu uživatelů. V průběhu 19. století se ale poměr ceny kolku a kalendáře bez daně měnil a zatímco na přelomu 18. a 19. století mohl nárůst ceny tvořit až 100%, na přelomu 19. a 20. století to bylo kolem 10–20%. Konkrétně Kalendář povětrný stál v roce 1805 12 nebo 32 krejcarů (rozdíl byl způsoben typem vazby), v levnější variantě se tedy jeho cena zvýšila o 50–100%[12]. Podobná situace byla ve 30. letech u kalendáře Běh času, podle typu vazby byla jeho cena 12, 16, 30 a 50 krejcarů, u nejlevnější varianty byl tedy nárůst také o polovinu (6 krejcarů). Pravděpodobně vlivem inflace a zvětšování obsahu svazků došlo v průběhu následujících desetiletí k nárůstu ceny kalendářů. V 50. letech se cena pohybovala kolem 30 krejcarů za svazek, v 60. letech (kdy začalo dělení kalendářů na větší a menší vydání) byla cena 20–40 krejcarů, zde zároveň došlo ke sjednocení ceny kolku na 6 krejcarů. Od 70. let do začátku 20. století byla cena kolem 50 krejcarů (30 krejcarů za malé vydání), zdanění ve výši 6 krejcarů ze svazku již neznamenalo tak podstatné zvýšení. Zrušení daně v roce 1900 umožnilo ještě větší kvantitativní nárůst tohoto typu literatury, zlatý věk kalendářů ale se ale již chýlil ke konci, během první světové války kalendáře zanikaly (tehdy pravděpodobně hlavně z důvodu nedostatku papíru v Rakousku), vznik nové republiky přežil pouhý zlomek titulů ze začátku století. Funkci kalendářů tehdy začaly přebírat jiné typy literatury a médií.

Poznámky:

Další informace:

24print 24print Nahoru