Menu ≡
kalendar.beda.cz

František Vladimír Vykoukal: Z historie našich kalendářů

Přepsané kapitoly o historii kalendářů v Českých zemích z knihy Františka Vladimíra Vykoukala Pestré květy (z edice Pokladnice mládeže - sbírka spisů pro mládež) vydané roku 1900.

František Vladimír Vykoukal (* 1857 – † 1933) byl středoškolský profesor v Praze, pedagogický spisovatel, literární kritik a národopisec.
František Vladimír Vykoukal, portrét od Jana Nepomuka Langhanse
František Vladimír Vykoukal

Není snad domku i v dědině sebe odlehlejší, sebe zastrčenější, aby se tam kalendář nedostal; získáváť si přístup i tam, kde po dlouhá léta ani noviny, ani jiná kniha se neukáže, a jeho „čtení“ bývá v takové oblibě, že sousedé vzájemně si své kalendáře na zimní večery zapůjčují, ba že tam, kde záměna není možná, i ze starých kalendářů bývají známé povídky znova předčítány. Tak stává se tento plod písemnický zhusta jediným pramenem potravy duševní a nezřídka, probouzeje touhu po podobné potravě nové, upravuje půdu jiným knihám, jiné četbě. Ačkoli pak jest všeobecně rozšířeno pořekadlo „kalendář — lhář“ (týkající se jeho předpovídání počasí), přece těší se kalendář na venkově šetrnosti, ne-li úctě; míváť čestné místo, jsa zavěšen v původní „vazbě“ mezi okny v čele světnice, anebo jsa uložen ve skřínce nebo na místě, kde se chovají jen věci cenné. Významu nabývá také zápisy, které v něm činí hlava rodiny o hospodářství a událostech rodinných. Z těch příčin zaslouží si snad kalendář, abychom se poohlédli po jeho minulosti a poučili se, z jakých počátků vznikl, jak se vyvíjel, jakým změnám podléhal, jaký byl kdy jeho ráz atd. Naskytne se nám při tom nejedna příležitost stopovati též — byť jen nepřímo a mimochodem — vzdělanostní poměry zašlých věkův a seznamovati se s názory předků ne nezajímavými. Komu by o to šlo, může se přesvědčiti, že kalendáře měly podstatný vliv též na vývoj některých částí podání lidového. Nuže, k věci!

I.

Kalendářem rozumíme za našich časů seznam ročních dnů, rozdělených v měsíce a týdny, se svátky na ně připadajícími; proto jest nám kalendářem pouhá nástěnná tabulka seznam ten obsahující, právě jako nádherně vypravená kniha, opatřená vedle toho údaji a zprávami nejrůznějšími. Přesvědčíme se níže, že naši předkové kdysi činívali rozdíl dle podoby i v pojmenování těchto plodů — zde budeme po nynějším zvyku kalendářem vůbec zváti zmíněný seznam dní a svátkův. Ze samého tohoto pojmu kalendáře vyplývá úzká souvislost jeho s církví a s křesťanstvím; jako druhdy ve starém Římě kněží měli dozor na postup náboženských slavností a řídili kalendář, tak šlo již ze zařízení a potřeb církve, že musil býti ustanoven pevný pořad svátkův a slavností výročních. U ní tedy nalézáme první počátky pozdějšího kalendáře, různého od dávného kalendáře římského. Za takové prvopočátky dlužno pokládati tak řečené cisiojany. Zároveň však dlužno podotknouti, že datování listin dalo se u nás až do druhé polovice XIII. století dle kalendáře římského, což si snadno vysvětlíme, vzpomenouce, že listiny tehdy obecně psány byly u nás jazykem latinským a že čeština v nich teprve ve druhé polovině XIV. století se objevuje. Cisiojanem naši předkové nazývali veršíky, ve kterých byly sestaveny začátky názvů známějších stálých svátků v jednotlivých měsících. Veršíky ty neměly v sobě žádného smyslu, obsahujíce jednak slovní zkomoleniny, jednak slova zhola nesouvislá; přes to však byly důležitou pomůckou. Bylyť v nich slabiky seřazeny v určitém počtu tak, aby číslo slabiky zároveň označovalo den svátku touž slabikou udaného. Název „cisiojan“ utvořen z prvních slov veršíků lednových: Cisio (místo circumcisio = Obřezání Páně, Nový rok) a Janus (místo Januarius). Bylť také u nás původně znám cisiojan latinský, kterýž zapisován a přidáván byl zvláště do knih modlitebních, ke sbírkám nedělních evangelií, později také ke knížkám, jichž užíváno v klášteřích k vyučování latině. Za příklad uvedeme začátek z cisiojanu v Čechách platného, který již Gel. Dobner roku 1764 přetiskl z kalendáře Veleslavínova, vydaném roku 1590:

Januarius.
Cisio Janus Epi. sibi vendicat Oct. Feli. Mar. Ant. Pris. Ca Fab. Agn. vincenti Paul. Pol nobile lumen.

Počítáme-li slabiky prvního veršíku, přesvědčíme se, že první slabikou udáno jest, jak již výše řečeno, circumcisio, t. j. Obřezání Páně, šestou (Epi. = epiphania) Zjevení P., třináctou (Oct. = octava epiphanii) oktáv Zjevení P., čtrnáctou Felixa, šestnáctou Marcella, sedmnáctou Antonia atd. — zkrátka, že číslo slabiky jest zároveň datem naznačeného svátku. Veršíky tyto, jak patrno, jsou velmi prostičké, ale za to obsahují hojný počet svátků. Později nalezneme cisiojany veršíků již spořádanějších a slov souvislejších, ale výčet svátků jest menší. Cisiojany české vyskytují se v obou podobách právě vytčených. Nejstarší z nich zachoval se v král. knihovně mnichovské v jakémsi rukopise latinském a pochází z let 1258—1278. O českých verších tam se nalézajících podal zevrubnou zprávu V. Hanka. Dle jeho přepisu budiž tu položen alespoň začátek tohoto pamětihodného zůstatku kalendářnictví staročeského:

I. Oktava rodstva svátek svatý prvý, den osmý na službu Tajiny. Šeb, Ag, Vincen, Tím, Pavel byl za tři dni slep.

Jak patrno, neliší se tyto veršíky co do prostoty valně od svého vzoru latinského. Nejbližší cisiojan nalezneme o století později, a to u proslulého Tomáše Štítného. V rukopise jeho „Křesťanského naučení“ z roku 1376 jsou zachovány veršíky, týkající se března a dubna a vyňaté z cisiojanu, u nás tehdy zajisté rozšířeného. Tytéž rýmované veršíky nalézáme v latinském rukopise rokycanském z konce 14. věku, chovaném v Museu. Zajímavý tento předek dnešních kalendářů našich buď tu alespoň z části uveden dle přepisu Hankova.

Leden.
Ochtáb dal prvý křest,
tu se nám všem stala chvála i čest.
Antoš a Šeb (= Šebestián) s Nětú (= Anežka) vrtí (= obrácení) Pavlovo pod boží přétú (= hrozba).
(17. dne Antonína, 20. Šebestiána, 21. Anežky, 25. obrác. sv. Pavla.)
Únor.
Již Hrom (= Hromnice), Blažej, Hat (= Háta) šli spolkem do Školy (= Školastika) zpěvat;
Valentin tu běše,
drže Petr stól, Macka (= Matěje) učeše.
(2. Hromnice, 3. Blažeje, 5. Háty, 10. Školastiky atd.)
Březen.
Do Prahy Vaňka (= Vácslava) nesú
volajíce Řehoře z lesu;
Gertrudě šel Ben (= Benedikt) orat
a Máří (Zvěstování P. M.) šel daru dávat.
Duben.
Pravdě ny (= nás) Ambrož učí,
tomuť jest rád svatý Tiburcí;
všichni lidé chválé
Jiří, Marka i Vitále.

Těmto a podobným veršíkům učili se naši předkové nazpaměť a počítajíce slabiky po sobě v řádcích jdoucí, obeznamovali se, kterého dne připadá který svátek. Věděti však o svátcích nehnutelných bylo již mnohem nutněji než nám. Nebyloť tenkráte známo datování listin podle dnů každého měsíce, kterýžto způsob ujal se teprve ve století XVII. Tehdejší způsob datování záležel v tom, že všecka data v roku, bez ohledu na měsíce, podle jistých svátků, kteréž křesťanstvo v určité časy světívá, s pomocí dnů každého téhodne udávána byla. Datovalo se na příklad „v outerý po sv. Kateřině“, „v pátek před sv. Vácslavem“, „ve čtvrtek po sv. Tiburcí“ a podobně. K tomu ovšem bylo nezbytno znáti řadu svátků nehnutelných, k čemuž prostičký způsob cisiojanu postačoval.

Prodlením času přidávány k cisiojanům v rukopisech také jiné zprávy, důležité zejména pro datování a pro zjištění listinného data z let minulých. Byly to většinou zprávy hvězdářské.

Cisiojan, hojnějšími zprávami hvězdářskými provázený, pozvolna měnil se takto v kalendář. Novému útvaru nehodilo se již ani staré jméno, a tak shledáváme v XV. stol. spisky, které též názvem snaží se vystihnouti vlastní svůj ráz a cíl. Tak jest z r. 1440 zachován „Planetář, aneb vysvětlení nebeských znamení a přirozenosti jejich od starých mudrců nebo hvězdářů vyzkoumané“. Podobného rázu a ze stejné doby jest naučení O planetách; toto uvádí — jako předešlý spis — Jos. Jungmann ve své Historii, dodávaje, že Planetář po zavedení knihtisku velmi často byl přetiskován, měněn a upravován — jej tedy právem smíme pokládati za přímého praotce mnohých kalendářův, o kterých níže bude řeč.

Vedle hvězdářských zpráv nalézáme v kalendářích, planetářích a podobných spisech již v první polovici XV. stol. též pravidla zdravotnická. Byloť hvězdopravectví již tehdy a ještě více ve stoletích následujících úzce spojeno s lékařstvím, a hlavním úkolem hvězdářů bylo oznamovati lidstvu, kterak má dle seskupení těles nebeských upravovati svůj život, co podnikati, čeho se v který čas vystříhati atd. Takového druhu jest na př. v univ. knihovně chované navedení hvězdářskolékařské, obsahující část hvězdářskou, kalendářní a lékařskou a uvádějící i cisiojan — tedy již hotový kalendář. Jakého druhu a jaké formy byla tato naučení lékařská, uvidíme později.

Jako na rozvoj vzdělanosti v Čechách, tak i na rozvoj kalendářů mělo vliv co nejpodstatnější — založení pražské university. Čtenář, který by na úkol university a její význam a zároveň na kalendáře pohlížel s dnešního stanoviska, zajisté by se podivil tomuto spojení, ale s tehdejšího hlediska lze si to, jak uvidíme, snadno vyložiti. Zmiňujeme se již zde o té věci proto, že již tehdy vynikli někteří mistři pražské university ve hvězdářství a šířili chvalnou pověst vysokého učení kromě jiného i hvězdářskolékařskými předpovědmi, které nebyly nic jiného než pozdější kalendáře a minuce. Nebude snad od místa uvésti v té příčině svědectví Fr. Palackého, který o tom píše: „Jak velice umění hvězdářské hned po založení vysokých škol pražských bylo zkvetlo, mezi jinými dlouhá i chvalná paměť o prognostikách „velikého hvězdáře“ M. Havla v Čechách dosvědčuje. Přední professoři pražští v XV. století, jakožto M. Křišťan z Prachatic, M. Jan Šindel, M. Vácslav Pacovský byli hvězdáři v Čechách i vně slavní. Známotě psaní Eneáše Sylvía k M. Šindelovi pochvalné, ve kterém učený Vlach neváhá českého mistra vyhlásiti za přední ozdobu toho věku.

II.

Za všech těchto dob kalendář nerozšířil se tou měrou, aby byl mohl vniknouti též do širších kruhů čtenářských. Šířilť se jen rukopisem, a tato jeho vlastnost, jak pochopitelné, nejvíce jej obmezovala. Za to bývaly rukopisy ty po způsobu všech spisů tehdejších všelijak ozdobovány a krášleny. V první a nejstarší ukázce kalendářnictví polského (ovšem latinsky psané), pocházející z r. 1250, spatřují se půvabné iniciálky. Ve sbírkách mnichovského musea jsou vyloženy dva latinské kalendáře, připojené ke knihám modlitebním, pocházející, soudíme-li dle prostičké úpravy a obsahu kalendářní části, také asi z doby zmíněné nebo starší. Provedeny jsou oba barvami; v jednom z nich jest vedle sloupce dnového obrázek světce se znamením případného měsíce v rukou. Ve druhém kalendáři větší část listů vyplněna obrázky světskými. Že také u nás kalendáře podobně byly upravovány, toho velmi pěkným dokladem jest kalendář v pražské knihovně křižovníků s červenou hvězdou, pocházející z let 1351—1356 a zhotovený od velmistra řádového Lva. Kalendář tento tvoří šest listů, připojených k latinskému breviáři, tak že každá strana obsahuje jeden měsíc. U každého měsíce spatřuje se medailonkový obrázek, který se vztahuje k rázu příležitého měsíce. Obrázky ty jsou velice podobny záhlavím měsíců, jakých se posud užívá v našich kalendářích.

Ozdoby ty ovšem odpadly, když se těchto plodů slovesných ujalo knihtiskařství, ale za to šířily a množily se od té doby kalendáře pozoruhodně.

Patří pak kalendáře k prvním knihám, které byly u nás tištěny. Z r. 1468, jak známo, pochází první tisk český, známá Kronika Trojánská, roku pak 1489 již byl v Plzni tištěn první český kalendář. Původcem jeho byl Mikuláš Bakalář, který slul vlastně Štětina, bakalářské hodnosti nabyl na akademii krakovské a v Plzni provozoval knihtiskařství v létech 1489—1513. Kalendář ten, bohužel, se nám nedochoval. Zprávu o něm máme u Jungmanna, který jej uvádí dle zaručeného svědectví Dra. Mayera. Tento jej měl v rukou a vypsal si z něho veršíky prognostické:

„Petra stolice začne se,
jí Urban konec přinese,
Urban léto začíná,
Symforian je dokoná.
Symforian dává podzimek.
Kliment mu dává posilek.
Kliment zimu oblibuje,
ji svatý Petr ucezuje.

Kalendář Mikulášův obsahoval prý šest částí roku: zimu, jaro, podletí, léto, poletí, podzim — vše po dvou měsících, počínaje prosincem a konče listopadem.

Pro srovnání nebude od místa zmíniti se zde o tom, že z akademie krakovské, kde bakalář Mikuláš se vzdělal, téměř celé století po tom byly kalendáře vydávány toliko jazykem latinským. Nejstarší kalendář německy psaný pak dle S. J. Beckmanna pochází z r. 1491, vydán byl v Augsburku a složen byl všecek v rýmech. Byla to kniha poměrně dosti veliká, zahrnující kalendář a prognostiku na několik let najednou. První kalendář jednoletý vydán v Německu teprv asi o půl století později.

Ohlížíme-li se po bezprostředních nástupcích prvního kalendáře tištěného, můžeme jen litovati, že se z oněch let zachovalo na naše časy památek tohoto druhu velice poskrovnu. Zajímavo jest, že již v té době, počátkem 16. stol., měli jsme u nás kalendáře nástěnné. Vydával je M. Vácslav Žatecký, řečený Vachek, který roku 1502, nabyv hodnosti misterské, hned jal se vykládati na fakultě artistické (nynější filosofické). Nástěnné kalendáře jeho z let 1506 a 1517 pronikly teprve v novější době v širší známost. Po roce 1513, kdy byl jmenován „hvězdářem veřejným“ (astronomus publicus), jal se mistr Vácslav vydávati kalendáře čili ephemeridy knihové — v té činnosti shledáme se s ním ještě níže.

Abychom pak rázu kalendářů z onoho a z následujících věků správně porozuměli a dle toho také jejich význam náležitě ocenili, vzpomeňme si, že lidstvo těch časů, vzdělanstva nikterak nevyjímajíc, tonulo v pověře, hledajíc nadpřirozených účinkův a vlivů ve všech zjevech přírodních a vesmírových, jichž nedovedlo si vyložiti. Nešlo tehdejším lidem nikterak na rozum, že by tajeplná obloha se všemi divně seskupenými tělesy mohla býti bez vlády a působnosti na pozemské tvorstvo. Pěkně a upřímně nám o tom vypráví Litomyšlan M. Šúd ze Semanína, který drahně let ve hvězdách čítal a co tam shledal, v kalendáře a minuce skládal, ve své pranostice na r. 1540: „Nebe není jako nějaká toliko plachta roztažená a hvězdy jako nějací špalkové beze vší moci; než musíť míti jistě a mají rozličné a divné moci, dobré neb zlé a jedovaté, jimiž přirozenou spojitost živlů a povětří proměňují, někdy v dobré a někdy ve zlé. I poněvadž jest tak, tehdy může něco o nemocech a zdraví lidském i jiných věcech z hvězd vzato býti.“

Věřili-li tedy mistři universitní pranostykám a předpovědem astrologickým, nedivno, že hledali tam rady a pomoci lidé méně učení a tudíž schopnostem méně přístupní tím horlivěji. Bylo patrně pranostyk až zneužíváno a na jejich vydavatele pohlíženo jako na lidi zázračné. Můžeme tak souditi ze slov téhož mistra Šúda, položených v pranostyce roku 1555: „Lidé toho, co se v pranostykách klade a přirozeným během na hvězdách nachází, užívají k zlému, na ublížení cti a chvály božské, a činíce sobě z planet bohy, na mne i ty baby nabíhají, abych jim planety četl, ježto jsem já s takovým šizuňkem lidí a škodným duši i měšci ludařstvím nikdá nic činiti neměl. Protož jsem se toho vydávání pranostyk chtěl zbaviti, aby se o mně takoví bezbožní lidé nedomnívali, že jsem nějakým čarodějníkem neb hadačem a ďábelníkem, poněvadž jsem hadačem a pranostyky vydávám.“

Pověrčivostí tehdejších dob nabyly tedy kalendáře, zpravidla pranostykami provázené, nemalé důležitosti pro českou veřejnost, ano, jak uvidíme, i pro život politický. Z té příčiny bylo již koncem 15. století ustanoveno, „aby jeden z profesorů na vysokých školách pražských vždy na každý rok tak nazv. minucí a pranostyky vydával, jimiž by se lidé před jinými spravovati mohli, aniž se snářstvím kohokoli závoditi dali“ (F. Palacký v Časopise čes. Musea roku 1829). Shledáváme pak posud na zachovaných výtiscích, že jsou vydány „z učení pražského“, právě tak jako víme, že se podobně dělo i na universitě krakovské, lipské a j., kde také býval znám úřad universitního astronoma s úkolem právě uvedeným. U nás máme o tomto úkole universitním též přímé svědectví, a to slova M. Šimona Proxena ze Sudetu v minuci na r. 1561: „Roku každého minucí a pranostyka z učení pražského vůbec se vydává, a to pro zachování známosti časů, rozdílů a proměn, které se v nich trefují, též pro lidu obecného napomenutí a výstrahu.“

Užili jsme tu již několikráte slova minucí, i sluší se, abychom pověděli, jaký byl rozdíl mezi minucemi a kalendáři. Rozdíl ten týkal se především formátu obou spisů; kalendáře totiž vycházely ve formátě větším, obyčejně ve kvartu, minuce pak byly menší (odtud jejich polatinělý název), majíce podobu osmerkovou. A ještě podstatnější býval zprvu rozdíl vnitřní, v obsahu jejich. Kalendáře bývaly hubenější, anať v nich právě jen kalendářní a hvězdářská část bývala jediným obsahem. Proto též vydávány na několik let najednou, jak jsme již slyšeli o kalendářích německých. Že také u nás podobné víceleté kalendáře byly známy, dosvědčují nám kromě jiného Paměti Mik. Dačického z Heslova, kdež při hlavě VII. (l. 1532—1572) čteme v nadpisu poznámku spisovatelovu: „Následující paměti jsou sem z almanachů, tak řečených kalendářů, přejaté a poznamenané. Kteréžto kalendáře byly jsou od astronomů, hvězdářů na několik let pojednou vydávány a tištěny řečí latinskou a slouly Ephemerides“. Ze zápisků Mikuláše z Práchňan se zároveň dovídáme, že tento „almanach“ koupen byl r. 1532 v Praze ve středu sv. před Urbanem. Čtoucí povšiml si zajisté již, že tyto almanachy čili ephemeridy — tak kalendářům i jinde říkali — psány byly jazykem latinským. Úkaz ten snadno si vysvětlíme z pozornosti, jaké se právě toho času dostávalo spisům starých spisovatelů římských.

Mnohem hojnějšího a pestřejšího obsahu byly minuce, ku kterým obyčejně ve zvláštním oddělení připojována „Pranostyka“. Minuce vyznačují se především věnováním a obšírnými předmluvami vydavatelů, jejichž různé názory jadrně tu bývají vyjádřeny. Potom bývá v nich zevrubná část hvězdářská, hojnost rýmovaných poučení a zpráv a pak několik rozsáhlých statí o otázkách obecně zajímavých, o válce a míru, o panovnících, různých stavech atd. Podobně důkladny bývají pranostyky k minucím připojené a zhusta též zvláštní předmluvou a věnováním opatřené. Rozdíl v obsahu kalendářův a minucí dosti záhy se vyrovnal, neboť kalendáře přizpůsobily se poutavějším družkám a soutěžnicím svým. Stalo se to dílem již ve druhé polovici 16. století, úplně pak počátkem 17. století, ale i potom ještě mívaly minuce svůj osobitý starý název.

Vraťme se však již k obsahu minucí a kalendářů samých, abychom poznali, jak asi vypadaly tyto spisy v prvních desítiletích 16. století. Nepatrný počet přístupných výtisků z té doby jest nám v tom ovšem závadou nemalou; ale setrvačnost, jakou se onen věk v této příčině vyznačuje, dává nám právo souditi, že kalendáře dvacátých a třicátých let 16. století nelišily se valně od svých nástupců let šedesátých a sedmdesátých, ze kterých již máme zpráv s dostatek.

V kalendářích tedy na př. byla vyložena moc a platnost znamení nebeských. V. Hanka uvádí takový výklad prý z neúplné knížky r. 1501 tištěné, ale od něho zevrubněji nepopsané. Byla to patrně minuce nebo kalendář, kdež čteme na př. o „Skopci“; „Skopec jest znamení první na nebi horké a ohnivé, a má zření k hlavě a k očím. Když na něm jest měsíc, dobré jest: pouštění krve krom hlavních žil; počištění se nehodí; jest dobré na kupectví se vypraviti na východ slunce, do lázně jíti, nehty obřezovati; nové šaty krájeti a obléci se; před pány veliké přistoupiti, sukna červená kupovati, zlato, měď, koně, rejže; pacholky, dívky najímati, služebníky přijímati, dobytek kupovati. Zlé jest: holiti se, mýti hlavu a léčiti, ženiti se, stěhovati se, z vězení vyjíti, zápisy dělati.“

Můžeme již zde poznamenati, že nic jinak byla znamení nebeská vykládána ještě v polovici 18. století.

Pravidla zdravoučná s oblibou bývala v kalendářích a minucích sveršována. Hanka uvádí ukázky takých veršíků z musejního výtisku „Zahrádky duše“, roku 1520 v Norimberce tištěné. K lednu na př. pojí se tam tato naučení:

„Měsíce ledna pouštění (t. j. žilou) neužívej,
pij dobré víno, lékařství nepřijímej.
Jez všecko maso, varuj se kočičího,
nechej štik, sic požívej pokrmu rybího.“
„Když měsíc jest na vodnáři,
k lejtkám a hnátům nedej lékaři:
stavěj, štěpuj, pakli se na cestu dáš,
tehdy k místu v lože pospíchati nemáš.“

V rýmy uváděny ostatně i jiné věci, aby je paměť snáze podržela. Na staré cisiojany, které ostatně ještě za Veleslavína byly známy (uvádíť jej Veleslavín, jak již řečeno, ve druhém vydání Historického Kalendáře r. 1590), živě upomíná tato sloka:

„Od Hod do Hromnic neděl šest,
do Filipa jich dvanáct jest.
Dvanácte do Jakuba jich,
odtud devět až k tobě, Mich.“ (= Michale.)

Pravidla zdravoučná v kalendářích byla tehdy u veliké vážnosti. Tehdejší medikové nepodnikali žádného léčení, nepouštěli žilou, nesázeli baněk, prve než prohlédli v kalendáři příslušné zprávy o postavení oběžnic a „pánech toho času“, neboť dle znamení nebeských bylo jim v léčení se říditi. Dobrý lékař tedy byl zároveň hvězdopravcem a čekal příznivého obratu v nemoci spíše od nastoupení jiného „vladaře“ nebeského než od svých lektvarův a prášků. Že bývali vynikající lékaři také váženými hvězdopravci, jest obecně známo; náš proslulý Tadeáš Hájek z Hájku, protomedikus (první lékař) království Českého, činí v tom čestnou výminku jakožto astronom (hvězdář) a nikoli pouze astrolog (hadač z hvězd).

V kalendářích však u nás i v cizině byly tehdy vedle lékařství od čiperných badatelů naznačovány i jiné věci prospěšné. Kratochvilným bude se nám dnes zdáti výzkum Hieronyma Cardana, že modlitby k Panně Marii nejlépe působí a nejjistěji bývají vyslyšeny — 1. dubna o 8. hodině ranní. Povážlivějšího rázu však byla proroctví a předpovědi, které buď nesvědomití, buď zaslepení hvězdáři činili o státech, národech, ano i o celém světě. Tak na př. předpověděl Jan Stöfler, hvězdář a počtář v Tübingách, listem zaslaným Karlu V., že roku 1524 přikvačí potopa na veškeru zemi. Předpověď poslána ku prozkoumání několika mužům učeným, mezi nimiž, jak již bývá, hned vzešly o to dlouhé řeči a rozpravy pro i proti. Ale jistota je jistota a ďas mohl věřiti několika zatvrzelcům, kteří otevírali utěšenou vyhlídku na potopu až o některé století později. Na štěstí ozval se moudrý Stöfler v čas, že mohly býti činěny přípravy k nastávající pohromě. Stavěny tedy a zásobovány koráby, lid se stěhoval do temena vrchův a hor, když pak povodeň nepřišla, měl za to, že jen jeho modlitby a prosby ji odvrátily.

Z Palackého se dovídáme, že také v Čechách roku 1524 povodně čekali; bylyť v Praze nařízeny veřejné pobožnosti a modlitby za její odvrácení.

V Německu ostatně — mimochodem budiž poznamenáno — pletli se do prorokování také bohoslovci, které nejvíce zajímalo příští soudného dne. Tak na př. vrstevník Lutherův mistr Siefel, kazatel v Holzdorfu a Lochově u Wittenberka, předpověděl konec světa na 3. října roku 1533 o 8. hod. ráno. Stádečko, jehož byl duchovním otcem a vůdcem, pevně věřilo jeho slovům a řídilo se dle nich. Osada Sieflova způsobila si především — důkladné posvícení, neboť před koncem světa nebylo možno jinak užiti statků pozemských. Hodováno tedy, jak srdce ráčilo a žaludek stačil, při čemž i boháči, sami všeho požiti nemohouce, přece jednou jednali dle slov písma: „Budeš-li míti mnoho, dávej mnoho!“ A když už zbývala jen potrava, rozpočtená do osudného dne posledního, shromáždila se celá obec v kostele a Siefel nestačil své ovečky zpovídati. Na modlitbách pak čekáno v chrámě chvíle poslední. Ale přešla noc, minulo jitro, nastala hodina osmá, ale trouby archandělské se neozývaly, dunění země, rachotu hromu a rozvratu veškeré hmoty nebylo pozorovati. Veliké věci dávají na sebe dlouho čekati, snad se i zde opozdily. Trpělivé shromáždění, náležitě připravené na cestu na onen svět, čekalo a modlilo se dále, ale již s horlivostí daleko menší; snad je vyrušovalo slunéčko, jehož paprsky vnikaly do chrámu jasněji, jak se zdálo, než jindy. Zase minula některá hodina, a nejhladovější věřící vytráceli se z kostela, pátrajíce, čím by ukojili zemdlené tělo. Siefel konečně osaměl, ale ne na dlouho. Tiché jeho ovečky, nalezše spižírny a zásoby své všecky všude vyprázdněny, rázem změnily se v zuřící odvážlivce, kteří se vrhli na svého pastýře, požadujíce na něm zadostiučinění a náhrady. Ubohý Siefel stěží utekl před rozezleným davem a nikdy se nesměl do Lochova a Holzdorfu vrátiti.

Nebyl ostatně Siefel v nevděčném prorokování sám jediný. Kromě jiných také Luther, nedbaje slov písma, že nebudeme znáti dne ani hodiny, věštil, kdy nastane soudný den, ale byl v tom nad svého přítele opatrnější.

U kalendářníků českých proroctví tohoto druhu nenalézáme.

III. ?

Ne nezajímavy jsou také osoby, které tenkráte kalendáře vydávaly. Úřad universitního astronoma zastávali kromě zmíněného již Vácslava Žateckého mistři Vácslav z Pacova († 1513), Pavel z Příbramě († 1520), Jan Zahrádka († 1557), Šimon Proxen ze Sudetu († 1575), Petr Kodycil z Tulechova († 1589), Martin Bacháček Neuměřický († 1612). Vedle nich arci i jiní uchopili se této činnosti a došli znamenité pověsti. Pokládánoť vydávání kalendářů a minucí právem za vydatné rozhojnění přijmův, a proto, jak uzříme, vznikala již tenkráte v tomto oboru soutěž a mezi vydavateli povstávaly spory a sváry někdy dosti tuhé.

K výtěžku peněžitému směřovala věnování, na něž nezapomněl žádný vydavatel minucí a kalendářův, ať původních, ať přeložených; ba nezřídka týkalo se jiné osoby věnování kalendáře nebo minuce, a komusi jinému připsána byla pranostyka, tamtéž jako zvláštní oddělení připojená. Jména zámožných šlechticů čítáme v těchto věnováních právě jako rady některých měst, do nichž bylo se nadíti, že si dovedou vážiti takovéto pocty knihové. Tu a tam probleskuje v předmluvě toto peněžní pozadí práce páně mistrovy zcela nepokrytě. Tak M. Šúd ze Semanína věnuje Pranostyku r. 1542 vydanou „Urozenému pánu, panu Arnoštovi Krajířovi z Krajku a na Mladém Boleslavi“ a píše: „Času nevelmi dávnominulého ráčili jste mi z lásky své křesťanské ku potřebě a chudé živnosti mé pomoc poslati.“ A jinde, mluvě o pranostyce, kterou na více let najednou hodlá vydati, uvádí jakožto podmínku: „…poznám-li v tom vděčnost a odměnu za svou práci od lidí, abych ji mohl odbývati bez škody nákladu svého.“

V oné své „potřebě a chudé živnosti“ M. Šúd arci ničeho neupřílišuje. Vímeť o něm, že stíhán jsa rozličnými nehodami, vskutku těžko života obhajoval. Zemřel v dubnu roku 1557, upraviv minucí ještě na příští rok, kterou pak vytiskl a p. Vilímovi z Rožmberka připsal Šebestyan Oks, knihař a měštěnín starého města pražského. Že se Šúd těšil pověsti vynikajícího hvězdáře, můžeme souditi již z dlouhé řady kalendářův a minucí, jež vydal. Přídomkem „ze Semanína“ opatřil jej král Ludvík I.

Pravili jsme, že soutěžící vydavatelé kalendářů mívali mezi sebou spory nemalé. Nebyli jich prosti z naznačených příčin především mistři universitní. Ephemeridy, které vydával M. Vácslav Žatecký, nelíbily se M. Pavlovi z Příbramě, který však je tupil jen proto, že vydal kalendář sám.

Poněkud jiné pozadí měla kalendářnická soutěž M. Jana Zahrádky z Radkova a bakaláře Šimona Načeradského. Zahrádka, též Hortensius zvaný, rodilý Pražan (n. r. 1501), byl na filosofické fakultě několikrát děkanem a také rektorem universitním. Asi roku 1533 anebo 1534 počal vydávati jakožto úřední hvězdář minuce s pranostykami, a tu milý Šimon Načeradský popílil si na světlo boží s podobným spisem, který vytiskl v Norimberce. To pak učinil toliko ze msty. Stav se totiž roku 1525 bakalářem, podnikl zkoušku mistrovskou, ale propadl, a když zkoušky opakoval, propadl na novo. Taková příhoda dovede i klidného člověka dopáliti, a Šimon, toužící přejíti ze školy Týnské, kde vyučoval, na učení vysoké, povahy klidné nebyl; zlobil se tedy nemálo a přičítaje svůj nezdar M. Zahrádkovi, jal se mu na zlost a na škodu vydávati kalendář. Ale msta se mu patrně nevydařila, ustalť od svého podniku záhy. Také M. Šúd, obdržev od krále Ferdinanda I. výsadu na kalendáře, zažil z toho mnoho zlosti.

Později měl ze svých kalendářů divné opletačky a těžkou nevoli známý zvelebitel českého školstva, universitní rektor Martin Bacháček. Věc byla asi povážliva, neboť zlehčovatelé jeho pranostyk troufali si podávati i císaři utrhačné spisy na Bacháčka, který (dle zprávy F. Palackého) teprve přímluvou Adama z Hradce roku 1591 dosáhl, aby „v té věci podle jiných dvou v lékařství doktorů proti zjevnému hánci domácích nás vydavatelů pranostyk pořadem práva vyslyšán a nálezem spravedlivým podělen byl“. Zdá se dle toho, že minuce Bacháčkovy opravdu byly slabší jiných.

Sluší se, abychom se na okamžik zastavili též u otázky o původnosti tehdejších kalendářů. Slyšeli jsme prve znamenitou chválu českých hvězdářů a můžeme tedy věřiti, že většina kalendářův a minucí našich byla původní. Alespoň o pracích universitních hvězdářů lze tak souditi bezpečně. Jinak dovídáme se tu a tam od vydavatelů samých, z jakých pramenů čerpali. Tak na př. M. Šúd v Pranostyce, vydané k létu 1542 a věnované panu Arnoštu Krajířovi, připomíná výslovně, že jeho knížka jest spracována dle „mistra Šalamouna, v slavném městě Rurenmundu lékaře životného“.

Již před tím, a to roku 1539, objevil se u nás překlad kalendáře Jana Vögeleina z Vídně, ale na ten čas nezjednali si němečtí mistři u nás veliké obliby. Mnohem pilněji sáhali naši vydavatelé kalendářů ku pracím mistrů krakovských. Tak roku 1544 vyšel v Prostějově u Jana Olivetského almanach Petra z Proboštovic, mistra „větší koleje“ krakovské. Paměti hoden je zvláště proto, že uvádí nejen M. Jana Husa a Jeronýma, ale i Jana Žižku mezi světci; oni dva jsou vyznačeni tiskem červeným, tento černým. Později sáháno již hojně též ku předlohám německým.

Že domácí mistři nelibě nesli rozmáhání se kalendářů cizích, zejména těch, jichž původci nepříslušeli k vysokému učení, soudíme ze slov často uvedeného M. Šúda. Šúd praví v předmluvě k minuci na roku 1555: „Těchto let jest se již naplodilo hvězdářů více, než jich potřebí, a každý chce vidín býti a závidě druhému chce sobě také mezi lidmi jméno a pověst spůsobiti s posměchem a úštipkem druhého.“ Kterak o podobných hvězdářích soudil proslulý Tadeáš Hájek, uslyšíme níže.

Vyzdobená titulní stránka Zelotýnova kalendáře z roku 1576
Zelotýnův kalendář 1576

Pokud se týče zevní výpravy kalendářů, slušno si povšimnouti především vyobrazení, která se tu poměrně dosti záhy objevují a v nichž můžeme spatřovati prvopočátky obrázků, nezbytných v kalendářích dnešních. Rozšíření dřevorytin přispělo k tomu měrou nemalou. Tak shledáváme v almanachu Petra z Proboštovic z roku 1544, věnovaném panu Janu z Pernštýna, v čele knihy dřevorytinu, představující kališníka, a kromě toho erb pernštýnský. V Šúdově almanachu z roku 1555 spatřujeme obraz krále Maxmiliana, a obrazem královým potom ozdobovány byly i minuce Tad. Hájka, Petra Kodycilla, Jak. Kuřelovského a j., kdežto minuce Tom. Petrkovského má toliko znak domu císařského. V kalendáři Zelotýnově na rok 1575 jest titulní list ozdoben po kraji ornamentem ne příliš umělým; v záhybech jeho stojí po levé straně rytíř mečem ubíjející saň, v pravo hvězdář se zeměkoulí v ruce. Nahoře ve štítě jest český lev, nad nímž koruna sv. Vácslavská, dole znak města Prahy. Roku 1576 položil Zelotýn na titulní list minuce znak říše Římské a království Českého. Obrázky titulní a rytinové „hlavičky“ u jednotlivých měsíců nalezneme pak ve všech kalendářích pozdějších.

Jako v našich kalendářích máme prázdný papír na zápisky, jehož zvláště venkovští hospodáři a řemeslníci pilně užívají, tak opatřovány byly již minuce a kalendáře 16. stol. První, kdo tuto novotu již na nápisu kalendáře vytýká, jest mistr Vácslav Zelotýn z Krásné Hory, který vydal roku 1575 „kalendář hvězdářský k psaní“. Jeho příkladu potom hojně bylo následováno. Jan Kodycill z Tulechova v minucí roku 1577 výslovně o tom připomíná: „Poněvadž lidská paměť mnohými a rozličnými pracemi roztržitá spamatovati a v mysli všeho zdržeti nemůže, to aby nic obmeškáno nebylo, při minucí jedna strana netištěná se zůstavuje, aby dotčené paměti tu sobě poznamenávali.“ Ale jest jisto, že v kalendářích již mnohem dříve prázdné místo k zápisům bylo necháváno, jak se na př. i z minuce Tom. Petrkovského z roku 1562 můžeme přesvědčiti. Důležitým svědkem v té příčině jsou nám zmíněné již paměti Mik. Dačického, kde se připomíná almanach, koupený od Mik. z Práchňan roku 1532, od kteréž doby majetník jeho také zápisy v něm si činil. Jak důležity byly takové zápisky osobní a rodinné, posoudíme nejlépe z toho, že znamenitá část uvedených Pamětí povstala právě tímto způsobem. Předchůdce Dačického poznamenává o tom k létu 1482: „V úterý po sv. Bartoloměji umřel N. Kozlík, dobrý lékař, z jehožto almanachu já, Mikuláš z Práchňan, tyto paměti jsem přepsal.“ A podobně čerpány i paměti z jiných almanachů.

Zápisy takové nedály se jen ojediněle, nýbrž zhusta — slušná vzdělanost našeho měšťanstva a záliba jeho v dějepise zajisté nemálo k tomu přispívala. Jan Kořínek, známý dějepisec kutnohorský v XVII. stol., vypravuje o hojném počtu různých zápisků historických, které za doby jeho v Kutné Hoře se nalézaly.

A jak bylo v Hoře, tak asi bylo i v jiných městech českých. Probíráme-li se zachovanými výtisky dávných kalendářů, často se dočteme zajímavých poznámek, tu rodinných, tu celého města se týkajících, nalezneme zápisy bedlivých otcův a úředníků městských, vzdechy nad úhonami válečnými, nad nepřítelem křesťanstva Turkem, později opětné stesky do pohrom, které přikvačily na naše království atd. Živelní úhony, požáry a povodně bývají tu zaznamenány stejně věrně jako ceny plodin — příběhy domácí dělí se o místo se zmínkami o událostech památných pro celou zemi.

Prodlením 16. stol. a zvláště v druhé polovině jeho ustálil se obsah a ráz kalendářův i minucí tou měrou, že jsou si jak uspořádáním, tak celkovým obsahem velmi podobny. Vybéřeme-li si tedy kteroukoli z původních prací těchto k zevrubnějšímu pozorování, budeme míti také o ostatních hojných družkách jejích obraz zajisté správný. Sáhneme po příkladu raději z let pozdějších, kdy již byl ustálen jakýsi pevný tvar všech knih těchto, před tím pak zastavíme se jen na chvíli u minucí Tadeáše Hájka z Hájku, s nímž ostatně níže více se budeme zabývati. Nutká nás k této zastávce osoba vynikajícího učence, jakým Hájek bez odporu byl.

Tadeáš Hájek z Hájku, český renesanční přírodovědec
Tadeáš Hájek z Hájku

Hájek skládal a vydával minuce s pranostykami od roku 1549 do 1555 pro město Vídeň, v letech pak 1558, 1561, 1564, 1565 a 1568 pro Čechy. Nás ovšem zajímají české minuce jeho, ve kterých nalezáme vítané doklady, jak pověrečné názory mívali tehdy i mužové, svůj věk bystrým duchem daleko předstihující. Tak čteme v pranostyce na rok 1565: „Jakož se jest to i letos přitrefilo 19. dne měsíce února, že jest oheň z oblakův přes nějaké veliké sloupy padal. A jinde vidíni jsou velicí oblakové ohniví od půlnoci pouštějíce ouzké a dlouhé své paprsky na poledne a na západ, až hrozno bylo na to se dívati, trvalo to od půl noci téměř až do svítání. A hle! vzbudil Pán Bůh půlnoční národy ukrutné, jako Moskvu, a teď letos pustil dva krále mocné též půlnoční, totiž Švédského a Denemarského.“

Pozoruhodna jest i Hájkova zpráva v pranostyce roku 1561 o zatměních. „Mnozí rozličně o nich smejšleli. Někteří domnívali se, že by ta světla v nějaké těžké nemoci a nedostatky upadala, jiní smejšleli, že pro nějaké čáry a kouzla světla svého zbaveny bývají. A proto při tom času tloukali a bili na měděnice a na měděné nádoby, že by zaháněli ta kouzla. Ale již nyní takovým marným důmyslům místa nedáváme.“

Kromě jiných praktických věcí, na př. poučení pro hospodáře, výkladů o lidském těle a j., nalézáme u Hájka v minucí roku 1565 seznam jarmarků (výročních trhů) v království Českém. Ale nebyl Hájek první, kdo zavedl tuto prospěšnou novotu, která pak do všech kalendářů byvši zavedena, na všecky časy pozdější se udržela; máť jarmarky již krakovská minuce Tom. Petrkovského roku 1562.

Hájkovy minuce lišily se zvláště hvězdářskou částí svou prospěšně zejména od podobných knih z ciziny k nám uváděných, nad něž vynikaly i střízlivou rozumností různých jeho výkladův a předmluv. Proto dostalo se mu výsady, o které čteme na konci minuce k roku 1564: „Toto se dává na vědomí všem impressorům a knihařům, že jest mně doktorovi Thadeášovi J. M. C. milostivé privilegium a obdarování dáti ráčil, aby žádný impressor a knihař nikdež mých minucí a pranostyk, v jakémž by ty koli jazyku ode mne vydány byly... bez mé vůle a bez mého vědomí netiskl a neprodával, jediné ten, kterémuž bych já takovou mou práci k vytištění dal. Pakli by se kdo tak nezachoval, ten a takový pokuty podle vyměření již dotčeného privilegium neujde.“ Když však právě v těch letech do vydávání kalendářův a minucí pletli se i lidé zhola nepovolaní a počet knih takových víc a více se množil, upustil Hájek od činnosti tohoto druhu, nechtě soutěžiti s lidmi, kteří se s ním nikterak nemohli měřiti.

Po této odchylce vraťme se ku příkladu, ze kterého můžeme poznati ráz a tvářnost běžných kalendářů z posledních desetiletí 16. věku. Vezměme třebas „Kalendář hvězdářský k psaní, ku položení slavné země České od M. Václava Zelotýna z Krásné Hory, vydaný k létu Páně 1575“ a vytištěný v Starém městě pražském u Jiříka Dačického. Spis tento, jak se z předmluvy dovídáme, vyšel z vysokého učení pražského.

Na druhé straně titulního listu shlédneme v tomto kalendáři především věnování, a to panu Petru Vokovi z Rožmberka. Potom jsou položeny obyčejné zprávy hvězdářské a kalendářní, zlatý počet, epakty, indikce, litera nedělní atd., načež vytčeni jsou „páni roku tohoto: slunce a Jupiter, jinak Kralomoc, Saturnus pak, jinak Hladolet jejich účastník jest.“ Dále položena jest obšírná předmluva, ve které spisovatel vyvyšuje a velebí umění hvězdářské. Důvody svých chval po tehdejším zvyku vybírá z písem. Již Hospodin slovy „Buďte světla na obloze nebeské“ schválil „umění hvězdářské vlastními ústy“, pročež ono také velmi záhy bedlivě bylo pěstováno. Vždyť již „o prvním otci našem Adamovi to nepochybné jest, že on pro vyhledání začátku světa a pro budoucí pamět zaslíbení jemu v ráji učiněného syny své a zvláště Setha pozůstalého počtům i hvězdářskému umění jest vyučoval“.

Hned za předmluvou jest „Sumovní poznamenání běhu aneb hnutí VII planétův: jich vyvýšení a snížení, štěstí i pádu, i přednějších jich k sobě paprslkování“, načež jsou vyloženy „charaktery“, t. j. znaménka, jichž při každém dni v měsíci shlédneme celou skupinu. Jest to řada dlouhá a zajímavá. Své znaménko má: „čtvrt měsíce, den šťastný a nešťastný, pouštění baňkou, pouštění z žil dovoleno, pouštění z žil se vystříhati, pouštění melancholiků, flegmatiků, choleriků, počištění v nápoji, v lektvaru, v pilulkách; dítě ostaviti, radu bráti, o pokoj jednati, zvěř loviti, ptáky lapati, ryby chytati, vlasy stříhati, nehty stříhati, síti, štěpovati, vinici řezati pro užitek, rouby řezati k zrostu lesa, jablka česati, víno strhnouti, aby se brzy usadilo; hodina nešťastná, lékařství nepřijímati, les sekati k stanovení, aby nečervivěl, les sekati ke kladení do vody, aby trvanlivý byl; hnojiti pole, zahrady, aby ovoce a semena rostla. Hnojiti pole, zahrady, aby kořen mocně rostl. V stav manželský dobré vstoupiti.“

Potom přijdou značky nebeských znamení, jak je posud v kalendářích máme, značky pro sestavu nebeských těles a některé skratky hvězdářské. Hned potom jsou umístěny tabulky jednotlivých měsíců, jež mají nápisy latinské, české a německé. Na levé straně jest kalendář, t. j. seznam dní se svátky a značkami hvězdářskými i pranostyckými.

U nedělí uvedeny jsou počátky případných evangelií, jako dnes bývá. Za to východ a západ slunce podán jest jen u dní některých.

Počasí, které naše kalendáře prorokují jen v poznámkách dle čtvrtí měsíčních, udáno jest zde výslovně u jednotlivých dní hned za jménem světcovým, ale ovšem ne u dne každého. Pravá strana má datum dní obyčejné i starořímské a prázdný papír na poznámky. Dole pak čtou se veršíky:

Ledna měsíce chladného
požívej vína dobrého.
Slunce vchází na vodnáře,
dlouhá noc se od nás béře.

Stejně jsou upraveny také ostatní měsíce. V únoru čteme naučení:

Února toho měsíce
měj se, pouštěj, jez zajíce
Slunce se k rybám přenáší,
mokré časy nám přináší.

Začátek podletí výslovně jest udán při 9. březnu. Z dalších rýmovaných naučení uvedeme ještě ukázky pravidel zdravotnických.

Března měsíce vlhkého
zanech pití přílišného.
Dubna měsíce vlhkého
pouštěj, počisť těla svého.
Máje krásného měsíce
buď vesel víno pijíce.
Června měsíce teplého
varuj se vína silného.
Srpna měsíce požívej
jablek, vína, lázně nechej.
Září měsíce ptačího
vyčisť zbytky z těla svého.
Října měsíce hub se střez,
koroptví, jiné ptactvo jez.
Listopad nám časy mění,
protož přijmi počištění.
Prosinec přináší zimu,
pij víno a jez zvěřinu.

Jiného obsahu Zelotýnův kalendář nemá, uzavíraje se v 18 listech.

Srovnáme-li s kalendářem tímto tehdejší minuce, shledáme mezi nimi rozdíl neveliký. Vizme na př. Minucí, vydanou od Jana Kodycilla z Tulechova, svobodného umění bakaláře, k létu Páně 1577, kteráž jest „podle orloje celého pražského sepsaná, užitečná k poznání, kdy měsíc a který svátek nastane, k tomu také písařům, hospodářům, kupcům a všem jiným k poznamenání pamětí, jakž k tomu proti kalendáři jeden list přihotovený jest. Věnována jest „pánům purkmistrům a radám Starého, Nového i Menšího měst pražských“.

Z obšírné předmluvy vyjmeme jenom místo, kde spisovatel vytýká prospěch svého díla pro hospodáře. „Hospodářům, také polmejstrům a těm, kteří k stavění dříví chystají, prospěšná tato minucí má býti, když nahlédna v ni, kterého dne, času nebo měsíce dříví dotčené porážeti a strojiti příhodné bude, aby červem k zkáze nepřišlo: a hospodářové kdy mají pole ošetřovati, štěpovati, vína přetačovati, znamenati mohou, toho všeho po jistých znameních z této mé minucí se doptati moci budou.“

Užitečnou novotu zavedl Jan Kodycill, položiv sem „časy a dny soudu tohoto slavného a nejkřesťanštějšího království Českého“. Jest tu tedy udáno, kdy zasedá soud o škody, soud dvorský, korunní, soud zemský větší i menší a kdy jsou dnové sirotčí. Novota tato, jako před tím seznam jarmarků, přijata jest hned do kalendářů let potomních. Jan Kodycill, jehož otec Jakub býval radním písařem Nového města pražského, znal potřebnost takovýchto údajův z porad, které četní přátelé mívali s otcem o věcech právních. Jinak jeho uspořádání kalendářní části neliší se od Zelotýnova leda přestavením některých údajů, vynecháním kalendáře římského, německých jmen měsícův a rýmův astronomických.

Za to Kodycillovy veršíky zdravotnické jsou hojnějšího a zajímavějšího obsahu než Zelotýnovy.

Uvádíme některé na vzájemnou srovnanou:

Března střídmý jdi do lázně,
pulej pí a drž se vážně.
Dubna přijmi počištění,
traňk pí, pouštěj, jez koření.
Srpna pí traňk, hryz ovoce,
mírnost měj, spi méň, bdi více.
Září něco přijmi léky,
nech ovoce a jez ptáky.
Října pouštěj, jez s kořením,
zobej hrozny, sděl se s bližním.
Listopada se zimy střež,
jez hus, pí mest, lov každú zvěř.
Prosince bdi, Bohu děkuj,
pouštěj hlavní, sprav život svůj.

Po kalendářní části následuje „Krátké poznamenání příčin, které na tomto světě oučinky své při lidech i jiných věcech provozují“, což vlastně není nic jiného než pranostyka. Zde předpovídá náš bakalář z postavení planet věci nehezké, vraždy, krádeže, ohně nenadálé a p., nebezpečenství, jež hrozí osobám vysoce postaveným a j. Potom píše: „Že pak Hladolet jest pán roku, bude příčina nějaké škody pro zimu a vyznamenává nemoci dlouhé a nebezpečné, které pocházejí z vlhkostí sebraných a zkažených, jako suchotiny, dna střevní, bolesti očí, hrdla, šlak, zimnice čtvrtodenní a sumou všechněm lidem veliké nemoci a místy i mor.“ Podobným způsobem předpovídá autor dále, ale na štěstí nepovídá, kde a kdy se všecky ty hrozné věci sběhnou.

Takováto a podobná proroctví shledáváme ve všech tehdejších pranostykách, našich i cizích.

„Pozdravením upřímnému čtenáři“ zavírá Jan Kodycill svou 18listovou minuci, a také my se s ním rozloučíme.

Prokop Lupáč: Rerum bohemicarum ephemeris z roku 1584
Rerum bohemicarum ephemeris

Ze dvou příkladů těchto můžeme si představiti, jak asi vypadaly kalendáře a minuce té doby vůbec. Rozdíl byl mezi nimi jen v uspořádání rubrik, méně v obsahu. Zmínky i pozornosti zasluhuje, že v druhé polovici 16. stol. vydán u nás od Dan. Adama z Veleslavína kalendář historický (roku 1578 a 1590 - kromě toho dějepisec Prokop Lupáč z Hlavačova vydal roku 1584 podobný kalendář „Rerum bohemicarum ephemeris“). Že i v této rozsáhlé knize správné údaje dějepisné (zejména z dějin domácích) střídají se s všelikými zázraky a bajkami, není tak významno pro spisovatele, jako pro ráz a duševní výši tehdejší doby. Jakých otázek všímal si Veleslavín, lze poznati na př. i z této ukázky. Ke dni 25. března poznamenává, že to byl šestý den stvoření, kdy stvořen člověk. U 23. dubna čteme: „K tomuto dni připisují někteří historii prvního stvoření všeho světa.“ Uvádí-li ctihodný a učený Veleslavín podivné báchorky, nedivme se, že se přemrštěnými báchorkami hemží kalendáře vydavatelů méně učených a méně pravdy milovných.

Uváděti „historie“ v kalendářích vešlo v obyčej (neznámo, zda vlivem kalendáře Veleslavínova) právě v posledním desítiletí 16. stol. Tak kalendář Adama Hubra Mezeřického z Rysenpachu, k létu 1590 vydaný, ohlašuje již na nápisu, že se v něm též „rozličné historie pokládají“. Tyto „historie“, a to skutečné příběhy dějepisné, ale též nápadné, živelních zjevů se týkající báchorky, jsou tištěny vždy na pravé polovině levé strany kalendářové. Jsou dost obšírné, a proto jich tu jen několik u jednotlivých měsíců našlo místo; u ledna jest jich na př. pět, u února tři atd. Čteme pak tu na příklad při 1. lednu: „Léta 1467 Vladislav, král český, porazil v Uhřích Jana Albrechta, bratra svého, kterýž sobě království uherské po smrti krále Matyáše osoboval, a potom smlouvou dal mu v Slezích knížectví glogovské a tropavské.“ Při 2. srpnu čteme: „Léto 1570. Toho dne v jedné vsi v Bavořích nedaleko Donverdu, města říšského, okolo páté hodiny krví pršelo a ta krev, kteráž na listí stromové a na šaty lidské spadla, na mnohá místa rozeslána.“ Daleko stručnější jsou historie v kalendáři z roku 1609, jehož neúplný exemplář zachoval se v univ. knihovně. Tam čteme na př. při 26. březnu: „Pan Hynek z Valdšteina narozen 1475“; při 21. říjnu: „Jindřich Krištof z Valdšteina narozen 1606“ atd. Místo víře nepodobných zjevů přírodních kladou se tu příkazy hospodářské, na př. při 2. dubnu; „Sej hrách a oves“; 14. a 18. dubnu: „Sej pšenici“ atd.

Zcela původním způsobem rozhojnil obsah svého kalendáře, určeného na r. 1591, vzpomenutý Adam Huber. Položilť na prázdném místě vedle kalendářní části jaksi ve výtahu celý katechismus, který pak jest ukončen na listě za prosincem. Nápis této části zní: „Život Pána našeho Ježíše Krista podle těla“, kterýž jest tu rozvržen na řadu kapitol, upravených asi jako v našich katechismech, s hojnými odkazy k sv. písmu.

Tohoto příkladu Huberova bylo nejednou následováno v kalendářích doby pobělohorské.

IV.

Důležit pro dějiny našeho kalendářnictví, ale nemálo památen i pro dějiny vzdělanosti byl rok 1584. Toho roku totiž zavedena byla u nás mandátem císařským Řehořova oprava chybného kalendáře Caesarova. Císař Rudolf „milostivě rozkázal, aby po šestém dni měsíce Januarii hned na druhý den od jednoho každého psáno bylo dne sedmnáctého“. Z toho vznikly nemalé nesnáze a roztržky. Jedni ujali se důležité opravy ochotně, jiní vedli si k ní netečně, zůstávajíce při kalendáři starém, jiní nad to i bojovně vystupovali proti novotě, vytýkajíce, že z ní mají škodu. Byli to nejvíce kupci a kramáři, kteří najednou nevěděli, kdy mají kam jeti na trh. Že novota pocházela od papeže (Řehoře XIII.), stavěli se proti ní přemnozí nekatolíci.

Rozumí se samo sebou, že se věc tato co nejúže týkala kalendářův a jich vydavatelův. I tito zachovali se k dobré věci nestejně: jedni ji zavedli hned, vytýkajíce to i na titulích anebo v předmluvách svých prací, jiní postavili se novotnému nařízení na odpor. Tím zmatky ovšem jenom byly rozmnoženy, a slabou odpomocí v nesnázi byly ojedinělé pokusy, jako na př. Zelotýnův, který v kalendáři k roku 1583 dal srovnání dnů dle kalendáře julianského i gregorianského. Aby tedy zavládla v určování času a svátků jednota, nařídil Rudolf dále, aby rukopisy všech kalendářův a minucí, než by šly do tisku, dány byly ku prohlédnutí a schválení kanceláři arcibiskupově. Tak se dostaly kalendáře pod dozor duchovní.

Dozor duchovní vrchnosti dál se z počátku zajisté přísně. Kalendář Zelotýnův na rok 1584 byl ten týden po sv. Mikuláši zabaven a knihtiskař do vězení vsazen proto, že vytiskl kalendáře dle starého způsobu bez vědomí arcibiskupova. Později ta přísnost a horlivost nemálo ochabla.

Arcibiskupský dozor — a kromě něho ještě jiné ohledy soukromé — způsobily, že mistr Petr Kodycill z Tulechova, rodák sedlčanský, vydávaje minuci na rok 1585, vynechal svátek Husův i Jeronýmův. Lid nelibě nesl tuto urážku svých miláčkův a ulevoval si kromě jiných známým popěvkem:

„Stal se Čechům posměšný kus,
vyletěla jim z Prahy hus,
prodal ji mistr Kodycillus.“

Pražané byli tím činem tak popuzeni, že Kodycill hledal před jich hněvem úkrytu na hradě Okoři u Jana Bořity z Martinic, kdež vyčkal, až se na jeho nepěkný čin pozapomenulo. Husa a Jeronyma však vynechal i v minucích následujících a teprve roku 1588 opět jej v kalendář pojal; bylť by, jak se podobá, knihtiskař, který tou změnou utrpěl nemalou škodu, minucí jeho již nevydal.

O málo později Adam Huber z Rysenpachu vynechal v kalendáři na rok 1590 památku Husovu při 6. červenci, ale také žádného jiného jména k tomu dni nepoložil, zůstaviv, aby se vyhnul mrzutosti, místo to prázdné.

Pravili jsme svrchu, že někteří vydavatelé kalendářův i bojovně vystupovali proti moudré a zcela odůvodněné opravě Řehořově. Kromě jiných byl to zejména Albín Moller, farář štroupický v Dolní Lužici, jehož kalendář v Čechách jsa překládán nemálo byl oblíben. Moller nazýval Řehořovu opravu kalendáře bludnou a nepravou a položil si v kalendáři velikonoce a dle nich svátky pohyblivé po své vůli prostě o týden později, čímž ovšem způsobil mnoho zmatkův a svým odběratelům nemálo mrzutostí. Nařízeno tedy roku 1591 k žádosti mistra Bacháčka, aby purkmistr a konšelé Starého města pražského všechny, kteří s cizinskými čili „hostinskými“ kalendáři činiti mají, sročili, je vyslyšeli, a co najdou, k zastavení omylův a zmatkův o tom české kanceláři aby zprávu učinili. Nápravy však tím nedocíleno, a zmatky trvaly dále, ano i množily se dle toho, jak přibývalo překladův a spracování kalendářů cizích.

Proto císař Rudolf II. poručil roku 1597 Tadeáši Hájkovi, „aby všechny v Praze vydávané kalendáře a bludy v nich obsažené přehlédl, a jak by napraveny býti mohly, zprávu o tom podal“. Dodatkem přidáno k tomu, že mají knihtiskaři po výtisku všech nově tištěných kalendářů, minucí a pranostyk donésti do domu Tadeáše Hájka ku přehlédnutí.

Tou dobou bylo již osm takových spisů tištěno a knihaři rozváželi je po trzích — nedivno tedy, že zmíněný rozkaz vzbudil v nich velikou nevoli, která se obrátila proti ctihodnému mistru Hájkovi. Aby si pomohli, ukryli se ošemetní knihtiskaři pod plášť arcibiskupa pražského Zbyňka Berky z Dube a nařkli Tadeáše, že prý kdysi v kalendáři, vydaném bez jména spisovatelova, vynechal slavnost Božího Těla. A k nařknutí připojili hned podezření, že by nyní podobně i s jinými svátky mohl učiniti.

Nicméně rozkazu císařovu bylo nutno vyhověti, a tak Hájek podal roku 1598 dobré zdání o tehdejších kalendářích, z nichž nejdůrazněji odsoudil kalendář Mollerův. Ale také o ostatních napsal, že „nemnoho mají cum arte (s uměním) činiti a některé zhola nic, praktiky jejich jsou churavé a hubené, málo na nich omastku, zvláště které jsou od těch nadutých a všetečných impressoříků přeloženy aneb zmustrovány, jako jest kalendář s praktikou jakéhosi Hroma, Kostnera a některé jiné, v nichž žvanic a tlachů daremných o přerozličných věcech nadpříliš, a až ku podivu, kde těch marností ti lidé nasbírají aneb ký Veles jim jich našepce“. Žádal pak Tadeáš Hájek, aby se akademie pražská spolu s Pražany staroměstskými postarala o vydání dvou kalendářů, které by se v položení svátkův i v údajích hvězdářských zcela srovnávaly; „cizích pak kalendářův aby impressoři bez jich svolení netiskli“.

Zprávu Hájkovu poslal císař arcibiskupovi, který se potom zachoval zcela dle udavačské žádosti knihtiskařů, jen že nepěkná a nedůvodná podezření jejich značně zostřil a Hájka přímo spletencem u víře nazval, kterým on v ničem se nemůže spravovati. Přál si tedy, aby vše zůstalo při starém. A tak se i stalo — Hájek pak nebyl tomu dlouho na překážku — zemřelť roku 1600 ve věku 75 let.

***

Nepověděli jsme posud, jakým způsobem šířily se kalendáře v časích, ve kterých jsme je stopovali, do obecenstva, — té otázky tedy si nyní povšimněme.

Rozumí se, že v městech, kde kalendáře byly tištěny, kupovali si je odběratelé přímo u tiskařů nebo prodavačů knih. Byli i milovníci kalendářů, kteří jich měli celé sbírky; tak nalézalo se v knihovně jistého měšťana roku 1596 neméně než 27 kalendářů. Dále šířili je knihaři, kteří s knihami pilně jezdili po jarmarcích právě jako jiní obchodníci. Zvláštním však a význačným šiřitelem kalendářů byly tehdejší školy. Městské školy bývaly tehdy, jak známo, ve správě university; zdá se tedy, že bakaláři a praeceptoři na školách těch působící z přirozené souvislosti své s akademií šířili kalendáře a minuce, které jaksi úředně vydávali universitní mistři. Příčinou toho však nebyla snad láska k akademii, nýbrž zcela prostá touha po výdělku, jehož školní rektoři a officialové velice byli potřebni, any jejich příjmy bývaly hubeny nemálo.

Jak si učitelé při tom vedli, příhodně nám vypravuje Fr. Dvorský. „Jako spisovatel knihu, vydavatel kalendáře některému urozenému pánu, statečnému rytíři nebo slovutnému měšťanu věnoval, aby kousek honoráře si vynahradil, takž zase páni správcové a jich pomocníci přiložili před titulní list minuce jiný, andělíčky, růžemi a všelijakými potvůrkami barevně pomalovaný list s latinským anebo českým věnováním těm kterým příznivcům, od nichž několik českých grošů nebo ňáký tolar očekávali.“

Malováním minucí a kalendářů zabavovali se tehdejší učitelé drahně času před vánocemi i po nich, ba nejednou spotřebovali na to celý advent. Čiperná mládež, která v tom svým představeným pomáhala, hrála si tím zajisté ráda, ale otcové městští nelibě nesli takové mrhání času. Z různých míst, zejména z měst pražských, když primasem tu byl roku 1600 Václav Krocín z Drahobejle, přinášeny k úřadu universitnímu stesky do tohoto zlořádu, a představenstvo nařizovalo svým podřízeným na školách přísně, aby od toho „bláznovství, malování minucí“ upustili. Odměna pak za zmíněnou práci bývala všelijaká.

***

Sledujeme-li rozvoj našich kalendářův od rozhraní věku 16. a 17. století, přesvědčíme se, že se v té době knížky tyto až na malé odchylky shodují s předchůdkyněmi, které jsme svrchu poznali. Tu a tam vyskytne se nová rubrika, na př. sloupce na zápis peněžitých vydání, v podstatě však nenalezneme v nich mnoho nového. Objevuje se v nich nápadně mnoho rýmovaček, ještě nechutnějších než druhdy bývaly, neboť skládány jsou o věcech prapodivných. Z kalendáře Mollerova vyjmeme význačnou ukázku z kapitoly „O způsobu království Českého“, což znamená, jak se naší vlasti povede.

„Římané, jiní, pro vlast umírali,
aby jí bohy, slávu zachovali:
čím mnohem více křesťanští Čechové
máte pro vlast míti srdce takové?
Boha prosit, aby ji opatroval,
víru pravou i ctnosti v ní zachoval;
při tom jí moudře, udatně chrániti —
nelzeť povinnost k vlasti vypraviti.“

Tyto verše, výslovně připomínáme, patří ve zmíněné knize k nejzdařilejším.

Z prací domácích mistrův a vydavatelů spadají do těch časů kalendáře, které vydával Litoměřičan Ondřej Mitýsko, jehož kalendáře dle titule určeny byly kromě jiných i mincířům, prokurátorům a historikům, dále Martin Horký, rodilý z Lochovic, proslulý přírodozpytec Adam Zalužanský ze Zalužan, známý též úsilím o opravu pražského učení vysokého. Dále sem patří práce Plzeňana Kašpara Lad. Stehlíka z Čenkova, Dan. Basilia z Deutschberka, rodilého Slováka a mistra pražského učení, z části též kalendáře Jana Jiřího Žaluda čili Aichelmana z Mostu, které však bezpochyby někdo jiný překládal z němčiny. V druhé polovici 17. století máme původní kalendáře od Vácslava Černomostského, vlastně Jana Jakuba Vácslava z Černého Mostu, žáka a nástupce proslulého Marka Marci, a od Jakuba J. Dobřenského.

Rok 1620 jako v jiných oborech u nás, tak i zde způsobil obrat k horšímu. Vydavatelé kalendářů jsou od té doby úplně závislí na censuře duchovní i světské, původních prací pak jest v kalendářích méně a méně. Překlady z němčiny množí se, čím dále do 17. století postupujeme, a ve století 18. až do dob národního probuzení není lépe. Vedle hvězdářů německých překládáno i v těchto dobách často z mistrů krakovských, jejichž kalendáře zvláště na Moravě docházely obliby, tištěny jsouce hlavně v Olomouci (u Hradeckého), dílem i v Litomyšli (u Březiny a Arnolta) a v Praze (u Jana Byliny, Jiř. Šípaře a j.).

K německým předlohám saháno ovšem mnohem častěji, v jejich převodech pak nalézáme také ukázky politických proroctví, která v Němcích kvetla až do 18. století, spoléhajíce toliko na svrchovanou lehkověrnost svého čtenářstva.

Také pranostyky utvářely se vlivem těchto cizinců vždy pověrčivěji a báchorkovitěji, při čemž rozbředlá, přímo tlachavá forma jest stálým jejich význakem. Pranostykářům a kalendářníkům zmíněným právem se posmívá již roku 1620 Mik. Dačický v „Prostopravdě“ řka:

„Hvězd a oblaků hadači
jsou jen daremní tlachači,
lidem časy pokládají,
sem i tam ledacos bájí,
spolu se nesrovnávají;
buď při nich pravda nebo lež,
přece ty jich smyšlinkám věř.
O to se s nimi nehádej,
za lež jim peníze dávej.“

Naopak práce původní, na př. kalendáře Vácslava Černomostského, a podobně i některé kalendáře krakovské, liší se od oněch prospěšně poměrnou střízlivostí a snahou poučiti čtenářstvo na př. o tělesech nebeských a j.

„Historie“, o kterých jsme svrchu mluvili, zůstaly v kalendářích po všecky tyto doby a byly-li již dříve mezi nimi věci nerozumné, nalezneme v nich nyní hojnost směšných nesmyslů. Tak má na př. Daysygner Mostský v kalendáři l. 1654 mezi jinými i tyto „historie“: 6. ledna: Řeka v městě Turíně v Pruších za tři dni v krev obrácena l. 1572. — 10. ledna: V Sasích jednomu zemanu obilí se v hady obrátilo l. 1571. — 6. února: V Konstantinopoli kůň malovaný na kostele sv. Žofie hlasem zařehtal l. 1321. — 13. června: Ve Slezsku pršel s nebe hrách, řípa, žito i pšenice l. 1571. Nesmyslné údaje takovéto putovaly pak z kalendáře do kalendáře a prodlením času nashromáždilo se jich v každém pestré množství.

V prvních časích naší doby úpadkové vycházely kalendáře ještě v pěkné úpravě a vyskytalo se i několikero vydání na jediný rok. Tak na př. nalezneme v univ. bibliotéce pražské z roku 1654 čtyři kalendáře různé, které vydali Heřman de Werve Essenský u knihtiskařky vdovy Lidmily Sedlčanské, Jan Kryštof Daysygner Mostský, Jeroným Starší Gebler a M. Matouš Orlinský, vesměs u tiskaře Urbana Goliáše. O sto let později nalezneme již kalendáře skrovně vypravené a malého formátu špalíčkového, v nichž, mimochodem řečeno, za zábavnou část položeno několik kapitol ze života Krista Pána a jejichž kalendářní, hvězdářská a pranostycká část jenom zevním uspořádáním a rozdělením se liší od vzoru dávných minucí a kalendářů. Za příklad uvádíme kalendář a pranostyku Vácsláva Chrudimského z roku 1755. Ale právě pro tyto pranostyky a výklady o vlivu nebeských těles na člověka a jeho práce bývaly tyto kalendáře pilně vyhledávány od prostého lidu, když koncem minulého století nové kalendáře již jinak byly sestavovány. V té době asi dotvrdil se také jejich vliv na lidové podání.

Počátkem 18. stol. zavedena byla na vydávání kalendářů privilegia (výsady). První takové privilegium dostal roku 1702 Jiřík Labaun, pražský knihtiskař, jemuž je pak roku 1708 císař Josef I. obnovil a prodloužil. Téhož privilegia po jeho smrti roku 1713 požíval syn jeho Jiří. Kalendáře Labaunem vydávané spisoval Joachim Kristian z Chotěšova, jehož práce byly původní. Roku 1720 vymohl si výsadu na kalendář pražský knihtiskař Fr. Karel Rosenmüller, který před tím od roku 1710 vydával šlechtický almanach. První kalendář jím vydaný jest „na horizont český a jiné okolní krajiny“ spracován dle Abrahama Fischera.

Majetníci knihtiskáren snažili se získati si právo na vydávání kalendářův, aby si tím pojistili výdělek. Tak jsou známy „Nové kalendáře“ z tiskárny Arnoltovy, „Nové kalendáře církevní“, vydané u vdovy Koudelkové, kalendáře tištěné u Fr. Kyrchnera, král. dvorského impressora, u Fr. Jeřábka a F. A. Höchenbergra, jehož syn Tomáš vydával roku 1783—5 první kalendáře pro evangelíky.

Z tiskárny Kyrchnerovy vyšel roku 1760 kalendář malého formátu kapesního, skoro drobounké podoby, jejž možno pokládati za předchůdce našich „kalendářů do tobolky“. Pozoruhoden jest na něm kolek, vyražený po nynějším způsobu, jen že se na něm spatřuje znak království Českého, nikoli znak říšský.

Nemalé zásluhy o rozvoj našich kalendářů získal si Slovák Jan Chrastina. Od roku 1758 mnoho let vydával kalendáře, v nichž otiskoval i snadné básničky, povídečky žertovné i vážné, anekdoty, dějepisné přehledy a j. Jeho vzorem řídil se později Jiří Palkovič, J. Hýbl, Tomsa, Kašpar Fejerpataky a j. Známy jsou také a po zásluze oceněny toleranční kalendáře, které od roku 1787—1798 vydával V. M. Kramerius. Tam shledáváme prvně kalendář katolický a evangelický vedle sebe; „hvězdářské domnění“ jest prosto bývalé pověrečnosti, obsah jest hojný, poučný i zábavný, zcela přiměřený potřebám čtenářstva. Roku 1799 uložen byl kolek na všecky kalendáře, „ve kterých historické zprávy, pohádky a podobné věci se nacházejí“, a proto prý Kramerius svůj kalendář zastavil. Účinek kolku kalendářního i jinak lze v té době pozorovati, ale v prvních desetiletích našeho věku rozmnožily se kalendáře znova, vydávány jsouce v Praze i na venkově.

Z konce minulého století uvedeme ještě „Stoletý kalendář od roku 1797 až do roku 1900, v němž jména planet, jich velikost, vzdálenost a domněnlivá vlévání v počasy pro každý den obsažena jsou“, který z němčiny přeložil a v Brně u Gastla vydal K. Ig. Thám. Zajímavá jsou zde zvláště naučení o počasí a známkách, dle nichž lze o něm souditi. Několik užitečných rad pro domácnost přidáno jest dle vzoru Krameriova. Jistého významu nabyl a zejména ke zvelebení rolnického stavu směřoval Kalendář hospodářský, který od roku 1795 vydávala Hospodářská společnost v království Českém.

V první polovici tohoto století přišlo také do mody dávati kalendářům zvučná, lákavá jména, kterými vnadil čtenářstvo zvláště Vácslav Rodomil Kramerius, chtěje tak nejspíše zakrýti chatrnější obsah jejich; od něho pochází „Vlastenecký poutník“, „Věrný společník, kalendář na rok 1829, zřízený pro katolíky i evangelíky, spolu s kalendářem židovským i tureckým“, „Domovní přítel“.

Za dnešního rozvoje a množství kalendářů, jež právě po stu letech zase dočkaly se zrušení kolku, jsou názvy podobné ovšem nezbytny. Tento rozvoj, v němž snad ledaco je nezdravo a upřílišeno, úzce souvisí s rozvojem naší literatury nové doby vůbec, chvalnou známkou pak zůstane zajisté pro všecky časy — jeho odbornictví.

Obrázky a odkazy doplnil kalendar.beda.cz, kapitola III. je v originále neoznačena.

Další informace:

Nahoru